Malý seznam malých věcí

Milí čtenáři, v té naší povolební náladě jsem se trochu zasnil a sepsal seznam svých přání na příští čtyři roky. Dovolte tedy, abych vám ho předložil:

Ze všeho nejvíc bych si přál, aby se Češi přestali bát změny vlády a aby si uvědomili, že návrat bolševismu do naší země není možný – dnes nevládne totiž skoro nikde na světě, dokonce ani v Rusku. Přál bych si, aby volební metody a hesla, jaké použil Klaus („volám všechny, kteří chtějí žít svobodně!“), byly jednou a provždy tvrdě odsouzeny, neboť nebezpečně rozdělují společnost. Proto bych si přál, aby dnešní politická „elita“ byla co nejdříve nahrazena novými, mladšími a schopnějšími politiky, jako jsou Michal Lobkowicz či Martin Bursík.

Přál bych si, aby se církev přestala bát sama sebe, aby u nás rostla víra, když ne v Boha, tak alespoň v to, že cesta za životním štěstím vede přes dobro, a ne přes zlo.

Přál bych si, aby určité naše zvyky, které dnes v cizině mizí, u nás zůstaly zachovány: aby mladí dále nabízeli místo v tramvaji starým, aby se páni při podání ruky pořád klaněli, aby se schůze vždy otevíraly nabídkou kávy a jiných nápojů, aby většina cestujících veřejné dopravy nadále poctivě platila jízdenku a aby se pořád děkovalo kyticí.

Už jsme se naučili stát vpravo na eskalátoru, jak to dělají v Londýně – přál bych si, aby i další „západní“ zvyky u nás zakořenily: nastal čas, aby nás řidiči nepřejížděli, když přecházíme na přechodu ulici. Člověk by měl po ránu vždy narazit na dobrý podnik, kde dostane rychlou snídani. Ve všech restauracích by měl zákazník při podání menu okamžitě dostat vodu zdarma.  Z nóbl restaurací by měla konečně zmizet bušící techno-disco hudba i stříbrné tácky narvané kečupem, bílým a červeným octem, worchesterovou omáčkou a polskou houbovou přelivkou.

Přál bych si, aby lidé nekouleli očima, když vidí, že někdo nakupuje v samoobsluze na celý týden za 3.000 Kč. Tento člověk totiž umí zacházet s časem a před hodinami strávenými v každodenních frontách dává přednost práci.

Přál bych si, aby se Češi za svoje chyby omlouvali, a ne vymlouvali, ale i naopak – aby neváhali a žádali nejen okamžitou omluvu, ale i nápravu, když je někdo podvede, urazí anebo špatně reprezentuje.

Přál bych si, aby si lidé za pultem uvědomili, že je živí člověk, který stojí před nimi.

Přál bych si, aby naše ženy zůstaly nejkrásnější na celém světě.

Pro naše muže bych si přál, aby se naučili více si žen vážit, aby si pravidelně myli vlasy, chodili k holiči a nosili košile, které jsou světlejší než jejich kravaty. Těším se na to, až jednou a provždy zmizí fialová a růžová saka, tak jako z černých střevíců zmizely bílé ponožky.

Přál bych si, aby všechny hospody vydržely.

Přál bych si, aby zanikli republikáni, aby byl Sládek konečně odsouzen za jeho nemravné a protiprávní činy a výroky a aby se naši soudci přestali navzájem krýt a konečně uznali, že se doposud neměli k tomu, aby odsoudili obyčejného nemravného rasistu.

Přál bych si, aby se víc poukazovalo na to, co bylo dobré, co se podařilo, na to, jak jsme „dobrý“. A aby se mluvilo o tom lepším z naší minulosti, o První republice, o našich válečných veteránech. Přál bych si, aby byl u nás zaveden svátek, který by oslavoval naše veterány, a byl bych rád, kdyby tito lidé měli v Praze svoji přehlídku, při které by všude visely české vlajky, a to i příští den.

Přál bych si, aby léta strávená pod bolševikem byla uznána za léta občanské války, při které se národ rozdělil na dvě skupiny stojící proti sobě, přičemž jedna skupina fyzicky a psychicky mučila druhou, aby se v této souvislosti jednou a provždy jasně řeklo, že člověk, který se stal členem komunistické strany, ať to bylo z jakéhokoliv důvodu, kapituloval. Tečka. Přál bych si, aby se na tohle nikdy nezapomnělo, ale zároveň aby bylo jasné, že dělení na ty dobré a na ty špatné má svůj smysl jen pokud jde o minulost. Národy, které prožily vlastní občanskou válku, si toto uvědomují. Přál bych si, aby se do Národního muzea umístila osmnáct let stará žluto-zeleno-blátová škodovka s voskovým „Škodovkářem“ s hnědou bundou, šedými kalhotami, velkýma ušima trčícíma ze strakato-proužkované čepice, s kulatou babičkou na zadním sedadle a s kartonem vajec pod zadním sklem. Až se mě jednou vnoučata budou ptát na tu naši „minulost“, pošlu je tam.

Publikováno:

Přítomnost

červenec 1998

Kontakt

MUDr. Martin Jan Stránský

Národní 9, Praha 1

Kontaktní osoba:

Jitka Bayerová – asistentka

Tel.: 222 075 101

Copyright © 2024 All Rights Reserved.