Lékaři

Situace vzdělávání lékařů v ČR je bohužel nešťastná.  Reflektuje stav celkové zdejší postgraduální výuky,  která se stale odmítá plně odpojit od negativních parametrů komunistické doby.  Přetrvávají staré zlozvyky, jak na úrovni celého systému, tak na úrovni jednotlivých pedagogů.  Navíc se všechno odehrává  v rámci systému-nesystému zdravotnictví, ve kterém na úrovni ministerstva dnes neexistuje žádná solidní odborná koncepce, která nastiňuje perspektivy pro naše budoucí lékaře. Nicméně, nebo spíše i přes to vše, naděje, nadšení a inteligence, kterou mladí budoucí lékaři přinášejí do prvního ročníku, je srovnatelná s nejlepšími mediky ve světě. Naštěstí je během výuky většinu neopustí. To považuji za největší pozitivum.

Zlepšení výuky lékařů lze dosáhnout pomocí určitých konkrétních kroků. Některé z nich jsou složitější, zatímco jiné se dají zavést přes noc. Ty složitější změny jsou změnami organizačního typu. Ve Spojených státech se dnes učí tzv. „modulárním systémem“. Čisté rozdělení kurikula na předklinické a klinické předměty se ruší a místo toho se vše sjednocuje do  „modulu” jednoho systému či orgánu. Například pokud jde o kardiologii, ráno se student učí o fyziologii srdce,  o patologii různých srdečních chorob a farmakologii srdeční léčby.  Pak přejde do anatomické laboratoře, ve které pitvá srdce. Po návštěvě kardio-operačního sálu stráví odpoledne  na kardiologickém lůžkovém oddělení, nebo na ambulantní klinice.  Všichni  lékaři v patřičných odděleních jsou zároveň instruktoři. Takovýto přístup je samozřejmě optimální, ale vyžaduje úroveň organizace a spolupráce mezi jednotlivými odděleními, která u nás zatím je těžko k dosažení.  Nicméně i dnes by se daly určité prvky převzít, přinejmenším by měla být  větší integrace předmětů při výuce. U některých fakult v ČR se tento systém začíná zavádět alespoň částečně.

Jaké jsou jednoduché změny? Aby se člověk stal dobrým lékařem, musí se především naučit myslet. To nesouvisí s fakty, ale se schopností uvažovat logicky, umět volit  mezi různými možnostmi. Nejhorší fenomén ze starých dob je přetrvávající systém výuky,  který tento proces přímo brzdí. Ve Spojených státech a hlavně v Anglii, učitel nepřednáší, ale pouze se vyptává – jak v klinické medicíně, tak i v základních předmětech.  Učitel se prostě ptá, dokud žák nenalezne odpověď. V případě, že žák odpoví správně, musí odpověď obhájit. Při takovémto procesu je jasné všem, že se žák nejen naučil nový fakt, ale že se naučil o něm diskutovat.  Vytvoření takového způsobu myšlení je velice důležité, zvlášť v klinické medicíně, kde existují různé přístupy a postupy. Ten nejlepší lékař je vždy ten, který dovede vytvořit nejširší seznam možností,  logicky a systematicky je zařadit, a prostřednictvím zdravé polemiky a obhajoby názoru určit správnou diagnózu. Moje zkušenost je však taková, že způsob výuky v ČR, kde profesor autoritativně přednáší a žák poslušné poslouchá, znamená, že naši studenti nedovedou myslet „laterálně”, že se bojí autority, že příliš spoléhají na protokoly týkající se postupu léčby, a že nejsou otevření k jiným postupům či argumentacím, například, že protokoly se mají udržovat pouze v určitých případech.

Další brzdou ve výuce lékařů v ČR je oddělení soukromého sektoru a soukromých lékařů od sektoru akademického. Většina lékařů v ČR praktikuje soukromě, i když  na částečný úvazek.  Jak soukromí lékaři, tak jejich praxe a kliniky představují  jeden z hlavních zdrojů poskytování zdravotní péče. Ve Spojených státech a jiných zemích, se výuka mediků povinně koná částečně v soukromém sektoru. U nás ne.  Přitom právě tady se medik seznámí s mnohem dynamičtějšími lékaři a zároveň pozná jiný přístup k pacientovi. Spíše v soukromém sektoru se naučí, že pacient je partner, se kterým se jedna jinak než je zvykem na přeplněné státní ambulantní klinice.

Tím se dostávám k třetímu nedostatku našeho systému – k nedostatku praktických zkušeností.  Kromě soukromého sektoru, se jedná o propojeni medicíny s ekonomikou a se společností.  Oddělení ekonomických úvah od medicínské výuky je dnes nemožné.  Bohužel, formální postgraduální vzdělávání v naší zemi, i přes krizi ve zdravotnictví, tento fakt nejen prakticky ignoruje, ale přes udržování neefektivních protokolů a zlozvyků na úkor finančně efektivních strategií preventivní péče, podporuje plýtvání penězi a nepromyšlenosti v medicínské praxi. Nejenže je výuka preventivní medicíny stále podceněná – ve společnosti přetrvává vědomí „státe, starej se o mě“), ale stejně tak nedrží výuka krok s vývojem společnosti. Například při stárnutí populace České republiky je podíl výuky, věnovaný gerontologii a otázkám s ní spojeným, poddimenzován.

Bylo by dobré, aby se výuka našich lékařů stala pružnější. Je to pružnost a otevřenost ke změnám, které pomohou našim mladým lékařům nejvíce. Každá fakulta by měla projít konstruktivní sebekritikou vlastní metodologie. Do výuky by se měli integrovat konzultanti, soukromí odborníci, ekonomické úvahy a společenské trendy. Ze všeho nejvíce by pak  měla zmizet mezera mezi medikem a učitelem. To nejvíce přispěje k podpoře, v dobrém slova smyslu, elitnosti  lékařské profese.

MUDr. Martin Jan Stránský, MD FACP