Legitimizovat nebo léčit?

Nynější volební výsledky komunistické strany přijala většina národa s mírným šokem. Přihodilo se to, co se stane v každé rodině, která najednou zjistí, že má pod střechou enfant terrible. Rodiče zkrátka strávili příliš moc času při nákupech v hypermarketu a před televizí, aniž by si všimli, co se děje v dětské ložnici. Čtrnáctého června dorazilo vysvědčení o skutečném stavu společnosti a bereme to jako šok.

Jak politologové, tak politici předpovídali, že tyto volby budou rozhodující pro budoucnost národa. Dnes víme, že měli pravdu, ale z trochu jiného důvodu. Místo možného pokračování oposmluvní „Národní fronty“ se – při prvním pohledu – udál velký krok zpět: do naší cesty do budoucnosti neočekávaně a dokonce i drze seskočil starý nepřítel z poličky, kam jsme ho neustále odkládali. Základní polistopadový omyl politiků i společnosti, který spočíval v tom, že nepostavili komunistickou stranu mimo zákon, se nám teď vymstil a stal se vážným problémem. Nezbývá než si přiznat, že posílení mandátů komunistické strany vlastně ukazuje skutečný obraz naší národní tváře.  Dvacet procent z nás, jak to řekl Pavel Tigrid, volilo s „línou lehkomyslností“, zatímco čtyřicet procent národa bylo prostě líné.

A tak došlo k právně-společenskému paradoxu. Na jedné straně politická partaj, která šíří totalitní ideologii, a která na rozdíl od každé jiné evropské komunistické strany, se odmítá zříci své minulosti, se  vesele cpe třešněmi z naší ústavně chráněné mísy ovoce. Na straně druhé, ačkoliv dosáhla dvacetiprocentního volebního mandátu, zbývající volební strany ji prohlašují za nedemokratickou, a prezident republiky odmítne přijmout jejího předsedu.Tento fakt bije do očí jako největší nevyřešený český nesmysl.

Proto stojíme dnes před klíčovou otázkou, jež se musí vyřešit jednou provždy. Má se nyní pozice komunistické strany legitimizovat, nebo se má společnost léčit?  Dosud nejsilnější polistopadový moment komunistické strany paradoxně nabízí právě tento okamžik, kdy komunisté mohou být jednou provždy poraženi. Ze strany demokratických stran musí dojít k absolutnímu odmítnutí  jakékoli spolupráce s komunistickou stranou. Zároveň musí začít nové prozkoumání legitimizace této strany a jejích aktivit. Tady je třeba začít prošetřovat finance, majetky, vztahy a poměry uvnitř strany. Vždyť noviny byly a budou plné skandálů našich politiků a jen mírně cynicky řečeno, komunisté si teď zaslouží svůj podíl, jenž jim byl doposud odepřen. Jako na druhou příčinu pádu komunistů se můžeme spolehnout na komunistickou stranu samotnou. Po získání takového mandátu budou muset komunisté dělat dvě věci, které nedovedou. Budou se muset stát aktivní a bude muset dojít k nezbytným vnitřním reformám uvnitř komunistické strany. To se ale nestane.

Při debatě pár hodin po skončení voleb, předseda Komunistické strany Čech a Moravy Miroslav Grebeníček okřikl představitelku Koalice Hanu Marvanovou: „Uvědomte si, že vy teď máte pouze osm mandátů, zatímco my jich máme čtyřicet čtyři. Voliči vás nemají rádi!“

Nynější povolební výsledky jasně ukazují, že je skutečně čas, aby čeští občané rozhodli o tom, koho a hlavně co mají skutečně rádi: demagogii, lehkomyslnost a zhoubnost současných komunistů, nebo demokratickou budoucnost? Dnes máme možnost nejen naučit se, jak lépe zacházet s parlamentním systémem, ale zároveň zahájit definitivní vypořádání se s naší komunistickou minulostí.

Martin Jan Stránský