Komu slouží Václav Klaus?

DISKUSE

Prezident Václav Klaus podal stížnost předsedovi Evropského parlamentu Borrellovi na dva poslance této instituce týkající se jejich kritického vyjádření k rozdílným názorům na evropskou ústavu. Hlava státu tím postavila náš národ nejen do zbytečně nepříjemné pozice v Evropském parlamentu, ale navíc do přímého střetu s důležitým principem demokracie u nás doma. Při debatě kolem evropské ústavy Klaus totiž tvrdí, že jeho názor na danou otázku, která má jasný a široký dopad na veřejně-politický život, reprezentuje pouze jeho „soukromý názor“. Takové tvrzení znamená, že Václav Klaus nerespektuje či nechápe funkci prezidenta. Soukromí osob, které fungují veřejně, totiž začíná teprve tam, kam jejich profesionální nebo veřejný vliv nesahá. Například jako lékař nemohu říci pacientovi, že i když studie prokázaly, že jeho nemoc se dá snadno vyléčit, můj „soukromý“ názor je, že ho nemoc zabije. Tím je pacient přinejmenším uveden do velice rozpačitého stavu. V případě prezidenta je jeho veřejný vliv prakticky neomezen, pokud jde o jeho vyjádření k otázkám, které mají široký společenský dopad. Václav Klaus nevyslovil vlastní přesvědčení k evropské ústavě nad ranní kávou u domácí snídaně, ale prostřednictvím četných formálních vyjádření na světových jevištích.

Jako nejvyšší zvolený představitel státu se prezident rozhodl šířit vlastní přesvědčení, i když nerespektuje a nereflektuje stanovisko většiny občanů této země. Nehledě na to, že toto přesvědčení je mylné. Proti Klausovu názoru, že členství v EU je nebezpečné, stojí jasný fakt, že neexistuje jediná země v unii, včetně naší, která by chtěla vystoupit z této organizace na základě svého ohrožení či oslabení.

Dva mechanismy, dva důvody

Výsledkem je zmíněné podkopávání demokracie pomocí dvou mechanismů. Zaprvé, postup Klause mate veřejnost tím, že zamlžuje hranici mezi zodpovědným státníkem a soukromým občanem. Zvolený zástupce může totiž vystupovat v roli, která se mu v daném momentě nejvíce hodí. To pak podporuje schizofrenii chápání politické scény a posiluje nedůvěru k politickému procesu tím, že volič je opět svědkem, že jeho reprezentant nebude respektovat jeho názory. Zadruhé se jedná nejen o to, co prezident říká, ale jak to říká. Klaus totiž neuznává Masarykovu premisu, že „demokracie je dialog“. Poté co u evropských poslanců zaznamenal důrazný odpor ke svým názorům, se pan prezident cítil tak uražen, že uložil samému předsedovi Evropského parlamentu, aby se za „svoje“ poslance omluvil. Borrellova následující odpověď, že poslanci se vyjádřili se stejnou přesvědčivostí, s jakou se vyjádřil Klaus, přímo poukázala na zmíněný demokratický princip. Místo aby přijal výzvu k otevřené debatě a choval se státnicky, Klaus se zachoval jako malé uražené dítě a prohlásil s drzou ironií, že Borrellovi asi „dali podepsat něco jiného, než co on skutečně věděl, že podepisuje“.

Proč to Klaus dělá? Jsou tu dva důvody. Klaus velice dobře rozumí českým specifikům. Ví, že se tak může zatím v Česku chovat – na rozdíl od zemí, kde je lépe zavedena demokracie. Důkazem toho je, že zatím téměř všichni komentátoři probírají Klausovy argumenty, nikoliv podstatnější otázku – jak se to má se svobodou projevu a funkcí prezidenta. Tu teprve začínají otevírat jen určití autoři (jako Pavel Bratinka v MfD). Druhým důvodem je, obávám se, povaha prezidenta. Jako silný narcisista musí vždy dělat vše pro to, aby zůstal středem pozornosti i za cenu, že upřednostní vlastní blaho nad blahem národa. Vlastní popularita narcisisty je totiž nejdůležitější. Na podporu této touhy vykazuje až zarážející sebejistotu a k jejímu naplnění používá metody, které jsou převážně destruktivní, jako je dělení lidí na jeho obdivovatele a na jeho odpůrce. K otázce EU a její ústavě Klaus například postupuje ryze populisticky a rozděluje na „dobré“ Čechy a „zlé“ europoslance, aniž by kdy vysvětlil, jak a v čem se naše zájmy liší od zájmů jiných Evropanů. Pro Klause totiž přináší členství v EU a schválení její ústavy oslabení jeho role „hlavního“ domácího politika. Výsledkem je, že máme prezidenta, který podléhá svému egu a zároveň velice dobře ví, co dělá a co si může dovolit. Bohužel to je na úkor nás všech.

Martin Jan Stránský; lékař a vydavatel