Když budeme špatně volit, zůstane politika v izolaci

V Hospodářských novinách se nechal ministr Kalousek slyšet, že naše země je „ostrovem v Evropě“. Prý jsme izolováni z ekonomické krize. No vlastně ne úplně, ale prý přestaneme bohatnout tak rychle jako doposud. Tomu rozumím tak, že budeme bohatnout jen trochu. Škoda těch milionů.

Nevím, jak na tvrzení pana ministra budou reagovat starší důchodci, kteří musí zaplatit poplatek v nemocnici a pak nemají na nájem a přijdou o byt. Anebo rodina, kde manžel bere průměrný plat a matka se musí starat o tři děti. Nebojme se, pan ministr patří mezi nejoblíbenější. Jistěže ví, co říká, i když bych se možná pozastavil nad naší schopností hodnotit charakter. Vždyť svého času absolutními vítězi žebříčků popularity byli Stanislav Gross a Vladimír Železný. Dnes jsou to Václav Klaus a Pavel Bém.

Ministr Kalousek má pravdu, jsme ostrovem v Evropě, ale je to poněkud uzavřený ostrov neomylného sebevědomí některých politiků, kteří odvážně tvrdí, že globální oteplování neexistuje, že Evropa nás ohrožuje a že především (nejen od Kalouska, ale i od premiéra) nám nic nehrozí. Nerozumím tomu, proč je pražská burza tedy neposlechla, když se těsně po zmíněném výroku propadla o rekordních 8,5 procenta. Jakoby naschvál. Asi skutečně budeme trochu pomaleji bohatnout.

Vzpomínám si, jak v roce 1953 prohlásil prezident Zápotocký: „Nebojte se, měnová reforma nebude.“ Poté snížili komunisté hodnotu koruny o osmdesát procent a tím zlikvidovali soukromé bohatství. Dnes je doba jiná, ale ptám se, do jaké míry jsou naši politici jiní?

V rámci mé kampaně na ulici slyším jednu stížnost na politiku za druhou. Hledám odpovědi, které by byly utěšující, ale neznám je. Naši politici jsou lidé, kteří nejsou po dlouhé době dosazeni vnější mocností. Vychází z našeho středu, ze společnosti, která dle výborné analýzy Petra Zídka (LN 4. října) od počátku první republiky stále upřednostňuje glajchšaltující opatření a mocnou politiku v rámci třídního boje. Téměř veškerý politický dialog je o tom, co oponent nedovede nebo špatného udělal, místo toho, aby ten, kdo kritizuje, vysvětlil, co sám dovede, anebo co pro nás udělal. Zájem o vytvoření skutečné představy naší budoucnosti naprosto chybí. Jak bude země vypadat a jak se nám tu budě žít za deset let?

Mě by to zajímalo. Věřím, že nejsem sám.

K těmto úvahám jsme zatím neměli dost času, dějiny nám to ani nedovolily. Čas ale pochoduje dál. Bude někdy vhodnější doba, než současná, pro začátek změny a ukončení „transformačního“ období?

Minulý týden jsem měl schůzi s významným místním politikem. Je ve vedoucí funkci jednoho úřadu v Praze, pod ním pracuje přes sto zaměstnanců, a každý rok rozhoduje o desítkách milionů korun z našich daní. Řekl mi doslova: „Oba přeci víme, že tvrzení, že politika je služba pro veřejnost, vůbec nesouvisí s realitou.“ Prostě jde o úřad a o systém, který se musí řídit a udržovat pro to, aby tento stát vůbec fungoval. Dovedu pohotově reagovat, občas se zapovídám, ale co k tomu říci? Je to způsob myšlení zakotvený v habsburské, pak komunistické a pak transformační minulosti. Patří do naší budoucnosti? I když se to nezdá, na poli senátních a krajských voleb jsou skutečné rozdíly mezi jedním kandidátem a druhým.

Většina politiků se chová tak, že my jsme tu pro ně (a to pouze jednou za čtyři roky) a nikoliv naopak. Nicméně, dát hlas jednou za čtyři roky má svůj důsledek. Stejně tak, jak jsme je zvolili, můžeme upřednostnit nové, mladé a čerstvé tváře a nezvolit ty z těch staronových, kteří tam nepatří, kteří kritizují a vedou negativní kampaně. Jednoho za druhým, stranu po straně, ale pouze pokud se půjde volit. Vyšší volební účast a hlavně větší zájem o jednání každého politika znamená zrychlení celého procesu k lepšímu. Když se tak nestane, opět rozhodne o osudu všech ostatních nadpoloviční většina třicetiprocentní účasti, tedy maximálně patnáct procent. Tím zůstaneme na ostrově zvaném O nás bez nás.

Martin Jan Stránský
lékař, vydavatel