Kde domov můj?

Když jsem se vrátil do České republiky, do vlasti svých rodičů, setkal jsem se s několika významnými lidmi, s nimiž mám tu čest se pravidelně scházet i nadále. Jeden z nich, Pavel Novák, pracuje v kanceláři prezidenta a zajímá se o otázku vztahů domova a krajanů v cizině. Každý měsíc se těším na to, až sednu na dvaadvacítku a vyvezu se přes Vltavu a Malou Stranu nahoru na Pražský hrad, těším se na jeho přivítání, přeslazenou kávu a krásný výhled na Prahu z okna jeho kanceláře. Rozkvétající petřínské sady budou letos už po páté svědky našich debat o české společnosti v období transformace. Rádi si spolu povídáme, sbližuje nás to a obohacuje. Tedy učím se hlavně já od Pavla, i když on předstírá, že se ode mě dozví také něco zajímavého.

Při našem posledním setkání mi Pavel četl z dopisu od předsedy jedné krajanské organizace. Jednalo se o vyřizování administrativy kolem plánovaného sjezdu této organizace v České republice. Dopis přišel ze Spojených států. Bylo nám jasné, že autor dopisu měl určité představy, byť dobře míněné, ale ne zcela chápající českou realitu. Navíc, jeho představy a způsob vyjadřování spíše komplikovaly další spolupráci.

Sám jsem se narodil v Americe – kam moji rodiče uprchli poprvé před nacisty a podruhé před komunisty – v rodině bývalých ministrů první republiky. Věřím, že vztahy mezi našimi lidmi doma a v zahraničí zajímají nejen mě, ale i vládu. Ministerstvo zahraničí zřídilo k této otázce dokonce zvláštní výbor.

Zdá se však, že pouze formálně, neboť – a tady se dostáváme k jádru problému – pro rychlost změn, stoupající životní úroveň a rychlou integraci ČR do Evropy se na naše krajany, na jejich problémy a zkušenosti zapomíná. Vlastně je to pochopitelné. Přesto si myslím, že nám nemohou být lhostejné útrapy, kterými mnozí z nich prošli. Neměli bychom odmítat služby, které nám nabízejí, jak se to často dělo v prvních letech po listopadu, neměli bychom si z nich zbytečně dělat nepřátele takovými nešťastnými projevy, jaký pronesl např. pan poslanec Payne.

Příčiny dnešní neuspokojivé situace hledejme na obou stranách. Jedním z nich je zklamání mnoha emigrantů z toho, že Čechy už nejsou tou zemí, kterou kdysi opouštěli a jejíž představu nosili celá léta v sobě. Kvůli tomu se také od sebe liší jednotlivé emigrační vlny z let 38, 48, 68: názorově, politicky, dokonce i svou češtinou.

Dnes je ve světě rozptýleno více než několik milionů krajanů. Jejich vztah k původní vlasti je pochopitelně různý. Důležité je, aby dveře byly pro obě strany stále otevřené. Ti emigranti, kteří nemají pro svou rodnou zemi nic jiného než neustálé poučování a mentorování, jímž se snaží vynutit si povinnou úctu či nárok na splacení jakéhosi blíže neurčeného dluhu, by si měli uvědomit to podstatné: matku máme jen jednu a domov máme také jen jeden…

Martin Jan Stránský