Je čas oddělit Zemana?

Miloš Zeman se nechal slyšet, že „handicapované“ děti mají ve škole být odděleny od „nehandicapovaných“.  Jeho výrok vzbudil obrovskou reakci, debata se rozjíždí.  Zemanovo tvrzení vychází z neuropsychologických podnětů, které nicméně existují v nás všech. 

Čistá fakta jsou jednoznačná: na rozdíl o tom, co tvrdí Zeman a jeho cvičený mluvčí, neexistuje jediná fundovaná neurologická nebo neuropsychologická studie, která prokazuje, že když jsou děti s handicapem – anebo vůbec jakékoliv dítě, které je „jiné“ – segregované, daří se všem nebo kterémukoliv z nich lépe.   „Problémy“, které se tu vyskytují a o kterých je řeč, ve skutečnosti logicky souvisejí s něčím jiným: výuka postižených dětí vyžaduje více pozornosti a prostředků.  Jenže takto vynaložené prostředky se naprosto vyplatí.  Pro všechny.   Nejen, že financování oddělené výuky je dražší, ale pokud se děti od sebe oddělují, rozdíl, mezi těmi s postižením a těmi ostatními se prokazatelně a neúprosně zvyšuje během jejich dospívání.  Těm bez postižení se vůbec nedaří hůř, ani o krok, ale těm s postižením ano. Jen s mírnou nadsázkou lze říci, že takto se plní domy invalidů, které jsou odděleny od společnosti, stojí společnost více, a o kterých společnost nic neví (a nechce vědět).

Zemanův názor a názor těch, kteří s ním souhlasí, vychází ze základních lidských pudů a představ, které nás nutí k tomu, abychom se obklopovali věcmi a lidmi, které jsou „zdravé,“ a abychom se vyhýbali tomu, co nás může ohrozit.  Tohle je v našem mozku „hard-wired“, tedy „tvrdě zavedené“.  To, že se v tramvaji neposadíte vedle kašlajícího pasažéra a to, že nechcete, aby v lavici ve škole vedle Vašeho dítěte sedělo dítě se zjevným handicapem, vychází z jednoho a stejného pudového procesu.

Právě proto jsou tu rodiče, kteří po škole zajdou za ředitelkou s žádostí, aby jejich děti byly „chráněny“ od handicapovaného dítěte.   (Nejen) v malé vesnici nedaleko od Prahy, kde mám ordinaci, jsem svědkem toho, jak se tento „pud“ dotáhne až tam, kdy rodiče žádají ředitelku, aby segregovala zdravé mongolské děti „od našich“ tím, že „mají jiné nemoci, kterými nás nakazí“.  Tím se krásně překročí hranice vědy a vědecky prokázaných metod výuky dětí a nastane porušení lidských práv, nejen těch psaných (rovnost), ale i těch morálních (rovnost).

Zemanovo tvrzení vychází z uvedených zakódovaných procesů.  Jenže Zeman uchopí otázku nikoliv z její faktické podstaty, ale z jejího xenofobního, segregačního a pudového konce.   To první totiž vyžaduje vyšší úroveň sounáležitosti, společenského soucítění a schopnosti vnímat věci s odstupem.  Zeman selhává ve všech těchto kategoriích.  Jako neurologický pacient i jako prezident.

MUDr. Martin Jan Stránský, MD, FACP

Asistentní  profesor Neurologie, Yale School of Medicine

Ředitel kanceláře Ombudsmana pro zdraví, ČR