Jak to vidí vydavatel

Poprvé vyšla Přítomnost vyšla v 1924, v čele stál Ferdinand Peroutka, vydavatelem byl můj dědeček Jaroslav. Listopadové události v roce 1989 mne donutily k příchodu do Československa, žil jsem do té doby ve Spojených Státech. I když jsem lékařem, genetická čarodějnice v mé rodině mě silně ovlivnila, a tak v lednu 1995 vyšlo první čísloNové Přítomnosti;  na začátku letošního roku jsme odložili adjektivum a vrátili se k původnímu názvu.

Obnovení Přítomnosti bylo mojí reakcí na to, co jsem tady četl. Na české žurnalistické scéně mi chyběl jasný, stručný a provokativní styl psaní. Po dlouhá léta byl tisk služkou režimu a na úrovni novinařiny se to silně podepsalo. Samizdatový tisk totiž nemohl nahradit běžnou kritiku a v  případě, že autor chtěl umístit „jiný“ názor v oficiálním tisku, musel své myšlenky chytře vložit pouze mezi řádky.  Tak se psalo dlouze a o ničem.  Nikomu to neškodilo a navíc to svědčilo o autorově „vysoké produktivitě“, což byla vstupenka do nějaké bolševické redakce či nakladatelství.  Takovéto mnohomluvné, „barokní psaní“ se však vyskytuje  dodnes. A druhý typický rys českého psaní: bylo infikováno „virem intelektuála“.  Tento styl vznikl z  privilegovaného postavení předlistopadového intelektuála-disidenta, který se i v polistopadovém období stále ještě nezbavil přesvědčení, že jeho myšlenky musí být pro čtenáře stále zajímavé, nikoliv naopak.

Pamatuji si živě naše první schůzky. Tehdy měla redakce pouze jednoho člena, šéfredaktora Miroslava Holuba. Početný, asi třicetihlavý redakční kruh byl složen z lidí, kteří dobrovolně přispívali a pomáhali se zrodem časopisu. Chodili k nám na Národní Petr Pithart, Jan Sokol, Jiří Hanák, Jaroslav Veis, Jan Hartl a další.  Na jedné straně stáli oni – intelektuálové/autoři, kteří  hovořili  jen o tématech; na druhé straně jsem stál já, který ve špatné češtině opakoval názor, že není ani tak důležité o čem, ale hlavně jak se píše. Stále jsem citoval Peroutkovo památné „psát tak, aby tomu rozuměla babička“. Cítil jsem se jako bych přistál na Marsu.  Jenže oni taky.  Jistě si to dovedete představit.

Pokud jde o současnou Přítomnost, přiznávám, že moje snaha o jasnost, stručnost, provokaci  ani v nejmenším nepolevuje. Dnes jsou naše schůze s redakcí a redakční radou dokonce bouřlivější než tehdy. Šéfredaktorce Libuši Koubské občas nezbývá nic jiného než  mne upozornit, že ona je přeci ta,  kdo učí žurnalistiku na vysoké škole. Ale mě zajímá úplně jiný pohled na věc, odpovídám jí. Protože je to však zdravý konflikt, tak to vlastně konflikt není. Tím, že jsme se naučili nebrat vzájemnou kritiku osobně, daleko víc si rozumíme a důvěřujeme.  Přítomnost je lepší a lepší.

A nakonec si neodpustím zmínit se i o tom, že Přítomnost se dělá  pod českou střechou stojící na české rodinné tradici. V tom je unikátní.  Je to tradice která vznikla před sto lety spolu s Lidovými novinami, existovala po dobu první republiky díky nakladatelství Borový (17 periodik) a trvá dodnes. Je to sice rodinný podnik, ale v té rodině  je dnes mnohem více členů než se zdá.  Myslím, že je nám pod tou střechu dobře; dokonce všichni, kdo nás navštíví, to cítí taky.  Mou hlavní úlohou je, aby to tak  bylo vždy.

Publikováno:

Přítomnost

listopad 2000

Kontakt

MUDr. Martin Jan Stránský

Národní 9, Praha 1

Kontaktní osoba:

Jitka Bayerová – asistentka

Tel.: 222 075 101

Copyright © 2024 All Rights Reserved.