Jak svět zabil pacienta, aby mu zachránil palec – případ CoV, mediální hysterie a absence pokory

Epidemie koronaviru bude postupem času vnímána nejen jako událost zdravotnická, ale především jako hlavní událost, která potvrdila jak neurologické zákony uvažování, tak i charakter moderní západní civilizace. I přesto, že současná epidemie není u konce, lze vyvodit tyto závěry:

Prvním je, že není lidský život jako lidský život. Samozřejmě, každý lidský život je cenný. Jenže současná epidemie je v dějinách unikátní tím, že zdaleka nikdy nebyly (kvůli jedné nemoci) zavedeny tak drastické a dalekosáhlé restrikce pro záchranu lidského života. Proč? Zatímco dnes je celosvětový počet zemřelých na CoV méně než 200 000 osob, minulý rok zemřelo 650 000 lidí na obyčejnou chřipku, 750 000 na HIV, 1 400 000 na hepatitidu a 1 500 000 na tuberkulózu. Součet obětí těchto čtyř nemocí je 4 300 000, o dalších nesčetných infekčních nemocích nemluvme. Pokud se má měřit lidský život stejným měřítkem, proč na podzim nedochází ke stejným opatřením kvůli obyčejné chřipce, která minulý rok postihla 996 000 našich spoluobčanů, z nichž 1 500 zemřelo? Odpověď zní: první tři nemoci známe, ale CoV je neznámá entita. Je evolučně dané, že lidský mozek vždy upřednostňuje neznámou hrozbu nad tou známou.

Další závěr s tím souvisí a potvrzuje známý neurologický sklon: když se něco neustále opakuje, musí v tom být jistá pravda. I když není. Vědci jak u nás, tak i ve světě postupně odhalují fakt, že statistiky týkající se úmrtnosti CoV zdaleka nereflektují počet nakažených bez symptomů, což znamená nižší procento úmrtnosti mezi nakaženými. Na rozdíl od chřipky, na niž umírá mnohonásobně více lidí doma anebo v domech důchodců, vedla vyvolaná hysterie k tomu, že se nahnali všichni nemocní s CoV do nemocnic v jedné masivní vlně. Restrikce jsou odůvodněné tvrzením, že se právě tím sníží akutní nápor na nemocnice, aby nebyly převálcovány JIP a aby se mohlo více lidí zachránit. Jenže stal se pravý opak – nemocnice se přeplnily pacienty s CoV, zatímco péče o všechny ostatní se drasticky omezila. Podobná situace by nastala, kdybychom na podzim nahnali naráz všechny pacienty s rýmou na testy a ty s chřipkou poslali rovnou do nemocnic.

Dalším závěrem je, že současná epidemie potvrdila fatalitu naší globální propojenosti. Ve všem. Jedná se jak o bezvýznamnost hranic (CoV se dnes vyskytuje ve všech zemích), tak i o komerční propojenost (dovoz a vývoz zboží, řetězový propad všech trhů atd.).

Lidský mozek vždy fungoval na základě určité bilance mezi pocitem svobodné vůle a svobodného rozhodování na jedné straně a pocitem přijetí podmínek pro přijetí do společnosti. Dnes to první vskutku vymizelo. Stali jsme se obětí mediální politiky a dekretů, přičemž nás monitoruje nejen stát, ale i naši vlastní sousedi. Z mnohavrstevné a pestré společnosti se stává jedna kolonie monitorovaných a monitorujících. Naše individualita zmizela pod povinnou rouškou, kterou nosíme v kleci, do které jsme se nechali chytit. Vláda nám diktuje vše, včetně toho, kdy budeme moci přejet hranice bez karantény a do kterých zemí, zatímco ve zprávách nás srazili do úplné tuposti tím, že nemluví o ničem jiném, než o jedné věci. Brexit přestal existovat? Konflikty na Blízkém východě jsou passé? atd. Připomíná vám to něco?

Poslední závěr je méně nápadný, nicméně zapadá do celku. Ať vznikl CoV v laboratoři, anebo přes spojení zdrcujících hygienických podmínek s gastronomickým barbarismem, je to produkt lidské činnosti či chování. Přes evolučně nepřirozený zásah jsme opět hrubě narušili hranici biologické rovnováhy. Opět jsme postaveni do napětí, že naše kontinuální narušování této rovnováhy (rozumí se našeho světa) vede ke kalamitám, které nás mohou zničit.

Proti tomu ovšem je fakt, že teď se během velice krátkého období ovzduší dramaticky zlepšilo, zálivy moře se vyčistily, ropa se přestala těžit. Současná krize nás vybízí k tomuto porozumění, jenže v rámci dnešní mantry honění čísel prodeje a příjmů si s tím neporadíme.

Všechny uvedené závěry jsou podchyceny viníkem hlavním: jsou to média a společenské sítě, které se opírají o zmíněné lidské sklony a které vytvořily hysterii, jež nás nadále tlačí do již zavedeného směru homogenního kastového myšlení.

Je to stav, ve kterém existuje pouze jen okamžitost automatické, navyklé reakce v momentu – bez jakéhokoliv racionální diskuse či úvahy. Když k tomu přidáme to, že jsme se takhle naučili přemýšlet a reagovat v období historicky nevídaného blaha, které bereme jako samozřejmost, výsledkem je, že se stalo to, co se nikdy nesmí stát: opovržení pokorou a její nahrazení pýchou v iluzi bohatství a nesmrtelnosti.

Lze tedy považovat současnou epidemii za dokonalou metaforu doby. Jako pacienti jsme ochotni zničit si celé tělo za cenu záchrany jednoho palce.

Zákon našeho domova je jen jeden: vše existuje v režii přírody, včetně přílivů a odlivů krizí s jejich přirozeným dopadem. Ať dopadne konečná statistika kolem CoV jakkoliv, současná krize prezentuje obrovskou možnost se z ní poučit a změnit určité věci k lepšímu. Porazit lidstvo na kolena opatřeními, která opomíjí mnohem důležitější a základnější hrozby, je cesta, která vede k dalším ekonomickým, politickým a společenským kalamitám. I k té nejhorší.