Jak léčit prezidenta

Existuje mnoho kritérií k posuzování společnosti i národa. Způsob léčení hlavy státu nabízí jednu, byť netradiční metodu k poznání určitých rozdílů mezi státy. Rozdílů, které můžeme sledovat od západu na východu. Přístup veřejnosti k operaci prezidenta je ovlivněn nejen úrovní zdravotnictví v dané zemi, ale i všeobecně sdílenou představou o funkci a osobnosti prezidenta jako instituce. Nabízím tři případy: operaci prostaty Ronalda Reagana, nynější chorobu Václava Havla a nedávnou srdeční operaci Borise Jelcina.

Není země, ve které je občan lépe informován o medicíně a zdravotnictví, než jsou Spojené státy. To samozřejmě neznamená, že mezi Američany není mnoho obézních lidí nebo lidí ve špatné fyzické kondici. Nicméně, průměrný Američan žije o pět let déle než Čech a skoro o deset let než Rus. Medicína a lékařská profese je velice vážená, a medicínská technologie a zdravotnický standard na špičkové úrovni.

Americký prezident je i přes svou popularitu považován za občana, který může být kdykoli obžalován a dokonce donucen k rezignaci pro své nejen veřejné, ale i privátní chování. Veškeré jeho soukromé aktivity se veřejně probírají – aféra, kterou měl v šestnácti letech, se dostane na první stránky bulvárního tisku, zatímco aféra ve čtyřiceti vede k výslechu před senátem. To vše vysvětluje fakt, že se choroba prostaty Ronalda Reagana dostala i přes svou delikátní povahu do centra pozornosti celého národa. Každý americký muž náhle vědě, co to je prostata, kde ji má, a že si ji má jednou za rok nechat vyšetřit. A přes veškerý blázinec kolem tak mnozí učinili, a pár desítek tisíc životů se tak zachránilo.

Před operací předal Reagan moc svému viceprazidentovi. Spíše než o nutnost šlo o věrnost klasické americké formě. Nicméně, komplexní plány byly připraveny pro každou možnou politickou i zdravotní událost. Team expertů, vybavený tabulkami a kresbami, předával každou hodinu během operace i po ní lékařskou zprávu. Ronald Reagan a Amerika prošli operací bez problémů.

Každodenní informovanost o zdraví a zdravotnictví v Rusku je trochu „ o něčem jiném“. I když existuje mnoho kvalifikovaných zdravotníků, ani systém ruského zdravotnictví, ani status lékařů nesnesou srovnání se západní Evropou, o Spojených státech ani nemluvě.

Ruský prezident sedí na horkém křesle. Nejenže existuje možnost, že bude obžalován, ale v případě převratu může být i zatčen nebo dokonce ohrožen na životě. Mnoho set let carismu a sedmdesát pět let bolševismu založilo tradici vládnutí, podle níž se ruský prezident necítí příliš vázán vysvětlovat cokoliv, zvlášť pokud jde o jeho soukromé věci. Jeho instituce slouží jako centrum moci, a tak to vidí i ruský občan.

I přes neutěšený stav ruského zdravotnictví chtěla tomu ruská pýcha, aby byl prezident operován v Rusku. Nutné přístroje se nakonec kombinací velkého úsilí a štěstí našly, přičemž ovšem vyšel najevo skutečný stav operačních sálů v Rusku. Přesto operace založila dva pozitivní precedenty: za prvé, vláda veřejně pozvala špičkového amerického chirurga doktora DeBakeyho, aby dohlížel na celý proces. Tento lékař ovlivnil nejen chirurgickou část léčby, ale také posunul termín operace s tím, že z hlediska věrnosti ke klasické ruské formě nechal Jelcinova játra odpočinou od alkoholu. Za druhé, vláda veřejně oznámila nejen to, že bude mít Jelcin operaci, ale také jakou, kdy a proč.

Před operací předal Jelcin pravomoc premiérovi. Po operaci se však Jelcinovi lékaři i tiskoví mluvčí vrátili k ruské tradici a předávali podstatně mlhavější informace o zdravotním stavu pacienta než před operací. I když Jelcinova operace nezvýšila zájem běžného ruského občana o své zdraví, byla spojena s vlnou horentního sázení, zda Jelcin přežije a co bude dál.

Dnešní Česká republika je země, která ráda zdůrazňuje, jak rychle se přiblížila k západním strukturám. Nicméně nynější epizoda s Václavem Havlem nabízí smíšené pohledy. Prezidentův plicní nádor našli, když mu dělali vyšetření kvůli chřipce, která se protahovala. Prezident byl přijat do nemocnice a k lékaři, kterého si sám během poměrně krátké doby vybral. Nutné přístroje (například náhradní akumulátor) se musely rychle sehnat (neslyšeli jsme o něčem podobném?).

Prezident před operací nikomu úřad nepředal. Vhodný tým lékařů nebyl předem sestaven. Lékaři i prezidentův mluvčí předávali před operací i po ní mlhavé informace. – Havlův osobní mluvčí Špaček se stal přes noc expertem na dýchací přístroje. Histologické výsledky, na kterých prognóza ve skutečnosti záležela, byly zveřejněny až týden po operaci.

Z hlediska věrnosti klasické české formě byl prezident těžkým kuřákem. Poslední cigaretu před vyjmutím nádoru, který si způsobil kouřením, si prezident vychutnal s ministrem zdravotnictví Stráským. Tento fakt neunikl New York Times, Boston Globe, Harvard Crimson a tím pádem bohužel ani mým kolegům ve Spojených státech, kteří se smíchy popadali za břicho a gratulovali mi, že jsem se tak chytře rozhodl praktikovat medicínu v České republice.

Zhoršení pooperačního stavu prezidenta vedlo jeho rodinu k tomu, že po poradě s bývalým ministrem zdravotnictví požádala o přemístění pacienta do jiné pražské nemocnice. Tým lékařů okolo prezidenta se měnil dle iniciativ jednotlivců. Špičkový americký plicař dr. Ginsberg, který krátce prezidenta Havla v nemocnici navštívil, po návratu do Spojených států prohlásil: „Rád se vrátím kdykoliv.“

České publikum, které miluje svého prezidenta nad své zdrví, se rozrušilo mnohem více tím, že byl prezident tajně v nemocnici filmován při rozhovoru s přítelem, než že měl chorobu, která ho dostala po pás do rakve. Je pravda, že prezidentův stav se denně komentoval v televizi: dva dny po operaci oznámily večerní zprávy, že prezident snědl malý párek a vypil sto mililitrů piva. Pán vedle mě v restauraci, když to slyšel, zvedl ruce a vzdechl: „No konečně, aspoň něco.“

To tedy ano.

Martin Jan Stránský