Hrdinové tehdy a dnes

Začalo pršet v prvním červnovém týdnu. Česká republika zažila nejhorší záplavy tohoto století provázené takovou ztrátou na životech a majetku, že národ klečel na kolenou. Z národní tragédie se však začala rodit naděje – občan i politik se spojili ke společnému cíli a nabídli pomoc. Deníky byly plné nejen tragických zpráv, ale i příběhů velmi statečných lidí. Zapomněli jsme na každodenní banální spory a uvědomili si, že v životě jsou přeci jen důležitější věci. Když jsme o tom přemýšleli, vzpomněli jsme si na své osobní hrdiny, na lidi, které člověk v životě potkal a jichž si vážil pro jejich výjimečný charakter. Sám jsem se zamyslel nad třemi muži, kteří byli nuceni opustit svou vlast, aby jí mohli nadále sloužit.

První člověk, který mě kdy spatřil, byl doktor Karel Steinbach, porodník mé matky. Po útěku do Spojených Států se „Kadelíček“, jak mu říkali jeho přátelé, stal epicentrem nejen newyorské, ale celé americké krajanské společnosti. Ještě jako mladý lékař v Praze se stal důvěrným přítelem a poradcem téměř každého, kdo tenkrát něco znamenal, od T.G. Masaryka přes Ferdinanda Peroutku až k bratrům Čapkům.

Karel Steinbach měl neuvěřitelnou paměť. Jeho vzpomínky na lidi a atmosféru první republiky se staly životně důležitým palivem, které živilo plamen naděje všech českých krajanů a disidentů v exilu. Protože „poptávka po naději“ u těchto lidí postupně stoupala, začal Karel Steinbach, aniž by se vzdal lékařské praxe, cestovat, nejprve po Spojených státech, a pak i po světě. Všude, kde se zastavil, okouzloval encyklopedickou pamětí.  Jeho vzpomínky a způsob vyprávění vyvolávaly slzy a touhu po staré vlasti.

Karlovi Steinbachovi se splnil sen návratu do svobodného Československa. Když se ve svých pětadevadesáti letech, po víc jak čtyřicetiletém odloučení do prahy vrátil, byli to lidé doma, kteří stáli celý den v dlouhých frontách, aby se dotkli člověka, který byl přítelem Tomáše Masaryka. Byl to zážitek, živé spojení s minulostí, která měla být zapomenuta. Jako lékař představoval doktor Steinbach to nejlepší, co se na lékařském řemesle dá najít – poslouchal a soucítil. U Karla Steinbacha jsem poprvé poznal rozdíl mezi povoláním a posláním: dětí, kterým pomáhal na svět, bylo nepočítaně, mnoho dalších životů zachránil, mnohým lidským srdcím vdechl novou naději.

V jižní části karibského moře, na konci řetězce ostrovů zasahujícího od Martiniku směrem k jihu, najdete Grenadu. Je to tropický ostrov, obkroužený kolem sopky, semknutý plážemi s bílým a černým pískem. Kdysi byla tato země největším producentem muškátového koření na světě. Na kraji deštného pralesa, který se drápe nahoru do zamlžených kopců, najdete farnost svatého Pavla. Více než čtyřicet let tu slouží duchovní Radomír Kadlec. Lidé, kterým poskytuje útěchu, stráví na malém ostrově, v jednoduchých jednopokojových chatách, celý život.

Radomír Kadlec se narodil v Praze před osmdesáti dvěma lety. Jeho matka byla dcerou slavného dirigenta orchestru národní divadla, jeho otec umřel, když bylo Radomírovi třináct. Na otcovo přání šel Radomír Kadlec studovat práva. Na olomoucké univerzitě ho učili i dominikáni a přispěli svým vlivem k tomu, že se Radomír Kadlec rozhodl pro kněžskou dráhu. Přesně před padesáti lety se stal členem dominikánského řádu a přijal jméno Bernard. Během studiu na oxfordské univerzitě se dozvěděl o komunistickém puči a bylo mu doporučeno, aby se už domů nevracel. Aby se nezapomnělo na jeho původ, udělil mu socius titul Filius Provinciae Bohemiae, a poslal ho na Grenadu, ostrov, o kterém v životě neslyšel.

Přestože otec Bernard trpí artrózou páteře, jeho hlas zůstává pevný a silný. Když se mu podíváte do očí, zjistíte příčinu toho, proč se vydal na tak dalekou cestu: obrovskou lásku a úctu k životu. Ten pohled je zdrcující – člověk stojí čelně proti obrovské síle jeho víry. Jeho dopis z Grenady najdete v červencovém čísle Nové Přítomnosti.

„Po dobrém nebo po zlém, novým mírem nebo novou válkou, vrátí se zase středoevropským národům sebeurčení.“ Tak psal Jaroslav Stránský krátce po komunistickém puči v Československu. Jaroslav Stránský byl mým dědečkem. Narodil se před více než sto lety v Brně. Stal se tam děkanem právnické fakulty, založil Národní stranu práce, vydával Lidové noviny a původní Přítomnost, a byl postupně místopředsedou vlády, ministrem spravedlnosti, a ministrem školství, než to vše komunisté zabrali pro sebe.

Během jeho života se Češi stali hrdým národem, aby hrdost posléze opět ztratili. Posledních pětadvacet let Jaroslav Stránský strávil v nuceném exilu v Anglii, kde přes BBC a Rádio Svobodná Evropa mluvil k národu a veškerý volný čas věnoval úsilí vrátit svobodu jak jednotlivcům, tak národu samému. Za jeho snahy mu prezident Václav Havel udělil in memoriam řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Když vzpomínám na dědečka, pamatuji si, jak se prochází po místnosti, ruce semknuté za zády, ponořen do hlubokých myšlenek. V zimě a v létě, ať se dělo, co se dělo, vždy nosil sako a kravatu. Jen jednou jsem ho viděl bez obleku a to bylo také naposled, co jsem ho viděl naživu. Oba jsme věděli, že přišel jeho čas. Vždycky si přál, abych se stal právníkem. Věřil, že by to byla nejlepší cesta do politiky. Z postele se na mě podíval a zeptal se: „Tak co, ještě chceš být lékařem?“ Odpověděl jsem, že ano. Zamyslel se a řekl: „Tak mi slib, že jestli můžeš něco udělat pro Československo, tak to uděláš.“ Přislíbil jsem. Tento časopis je můj pokus splnit tento slib.