Evropské iluze a americké akce

Nebyla to Evropa, kdo vyřešil dvě světové války, studenou válku a Kosovo, ale USA

Den po napadení Světového obchodního centra v New Yorku přišel stálý představitel Francie v Radě bezpečnosti OSN Jean-David Levitte s návrhem rezoluce č. 1368, která poprvé v dějinách Spojených národů označila teroristický útok za ohrožení míru.  Tato rezoluce současně přiznala Spojeným státům právo pronásledovat talibánský režim v Afghánistánu. Náhlé citové vzplanutí mezi OSN a Spojenými státy bylo však spíše výjimkou z pravidla – snad i proto, že členové Rady bezpečnosti mohli pozorovat pád mrakodrapů na vlastní oči. Rok se s rokem sešel a OSN i Evropa se na Spojené státy, stále pokračující v tomtéž boji s tímtéž terorismem, dívají s nedůvěrou hraničící s osobním ohrožením. Důvody změny kursu nehledejme v americké zahraniční politice, to se jen opět potvrdilo myšlenkové rozpoložení Evropy. Ta se (spolu s OSN) stále nepoučila z chyb, kterých se dopustila v průběhu minulého století.

Práh pozornosti nebezpečně vysoko

První okruh chyb se týká pojetí dějin. Rozdíly v událostech historického vývoje tolik nevadí, podstatnější je, že Evropa a Amerika tyto události zcela jinak vnímají a vykládají. Zatímco pro Evropany je typická diplomacie a zahledění do minulosti, Američané rychleji dovedou propojit minulé, současné a předpokládané budoucí události do jednoduchého scénáře boje dobra proti zlu. Američané, narozdíl od Evropanů, chápou dějiny jen jako nové konkretizace starých problémů. Nepřítel není nikdy nový, užívá jen nové metody.

Teroristické útoky a sebevražedné pumové atentáty pocházejí ze stejného zdroje zla jako plynové komory a dvacet miliónů mrtvých ve stalinistických táborech. Příčiny tohoto zla jsou stále stejné: chudoba, nerovnost, chamtivost, mocenské ambice. Když selžou pokusy o jejich eliminaci a nepřítel získává navrch, Američané bez dlouhého přemítání vědí, že je třeba jej vymýtit a ne s ním vyjednávat.

To také vysvětluje, proč mají Evropa a Amerika práh pozornosti vůči nositelům zla ve zcela jiných výškách. V případě Evropy se to týká nejen dění ve vzdálených zemích ale i na jejím vlastním teritoriu. Roli rozhodujícího závaží na vahách první i druhé světové války, což platí i o válce studené, nesehrála Evropa ale Spojené státy  – a to přestože se vzniku těchto konfliktů přímo neúčastnily. Poslaly by francouzské matky své syny umírat v boji za svobodu a demokracii dejme tomu do Colorada? Statisíce amerických mladíků takto zemřeli, nejennom v Evropě, ale za Evropu. Dnes jsou připraveni zopakovat to v Iráku.

Spolu s nebezpečně vysoko posazeným prahem registrování nepřítele  mají také Evropané tendenci zaměňovat nepřátele za své partnery. Když dnes „pózují“ před Saddámem Husajnem, dopouštějí se stejné chyby jako v roce 1938 v případě Hitlera. Například francouzský prezident Jacques Chirac je demokraticky zvolený státník a Saddám Husajn masový vrah a diktátor. Totéž platí na každé úrovni irácké společnosti – irácký policista zkrátka nemůže být rovnocenným partnerem francouzského policisty. Evropané nedovedou rozeznat, že tady jsou ve styku s úplně jinou hierarchií, zůstávají náchylní k diplomatickým „tanečkům“, což je odvádí od praktického realismu ve stylu Spojených států.

Přímým důsledkem toho všeho je fakt, že Evropané buď neumějí nebo odmítají umět rozpoznat skutečný počátek konfliktu. Pro Ameriku se útok na „dvojčata“ stal válečným aktem, při němž zemřelo 3 500 lidí, dvakrát tolik než při potopení výletní lodi Lusitánie  za první světové války, které se stalo podnětem ke vstupu USA do tohoto konfliktu. Evropa a Organizace spojených národů přesto stále otálejí s plnou podporou Spojeným státům, protože čekají na „další důkazy“ o irácké vině. Aniž bych chtěl být příliš cynický, myslím, že kdyby tři a půl tisíce lidí zemřelo pod sestřelenou Eiffelovkou, Evropa by se chovala úplně jinak.

Test amerického imperialismu

Evropa měla ke Spojeným státům odjakživa vztah založený na směsici lásky a nenávisti. Když se Amerika stala jedinou supervelmocí, Evropa ji začala posuzovat ještě přísněji, nezřídka i pod vlivem postavení v sebeobraně. Jakékoli americké prohlášení nebo čin jsou tak nazírány s falešnou přehnaností.

Rozlišovat mezi americkým nedostatkem taktu či občasnými nabubřelými gesty a  pravým směřováním Spojených států skutečně není snadné. Největší „haló“ vyvolává v evropských kruzích rozdíl mezi Georgem W. Bushem a jeho otcem – současný prezident má prý imperialistické sklony. Uvádí se, že Bush senior se obrátil na americký Kongres se záměrem zaútočit na irácké okupanty Kuvajtu až poté, co si vyžádal souhlas Spojených národů. Málokdo si však uvědomuje, že pro Spojené státy a jejich současného prezidenta mají události z 11. září 2001 váhu útoku na Pearl Harbor, váhu válečného aktu na americkém území se ztrátou tří a půl tisíc životů. Když George W. Bush kandidoval na prezidentský úřad, zahraničně-politická část kampaně nebyla skoro vidět. Nikdo nevěděl, že jednou přijde 11. září.

Každý si může vyzkoušet jednoduchý test na téma amerického „imperialismu“. Kdyby byla osamělou supervelmocí jako jediná na světě nějaká jiná země, bylo by to lepší nebo horší? Kohopak to máme mezi kandidáty? Čínu, Rusko a pro přesnost ještě Francii, Německo a Velkou Británii.

Někteří Evropané obviňují Ameriku z nepřátelství k muslimům a Arabům Ve skutečnosti však Spojené státy zachránily víc muslimů a Arabů než kterákoli jiná země na světě, ať už díky záchranným misím (například v Saúdské Arábii) nebo vítězstvím nad Talibánem. Právě talibánský režim záměrně  povraždil víc muslimů než Spojené státy nešťastnou náhodou.

Z uvedených rozdílů vyplývá, proč si Spojené státy a Evropa v krizových obdobích nedovedou porozumět. Chceme-li pomoci začít rozdíly stírat, stačí se jen ohlédnout do historie a podívat na fakta. Evropa stále není schopná sama se postarat o vlastní bezpečnost. To však mnoho Evropanů odmítá připustit a navíc odmítají uznat i to, že Evropa a Amerika se v zajišťování bezpečnosti navzájem potřebují. Nejnovější iniciativa založení evropských sil rychlé reakce  přitom pochází ze severoatlantické, potažmo americké dílny. Nebo, máme-li uvést další příklad, v Srebrenici nastal klid až po té, co modré přilby vojáků Spojených národů vystřídalo americké námořnictvo.

Evropa a OSN stále trvají na svých pokřivených prioritách. Když v roce 1998 Husajn dál házel inspektorům Spojených národů klacky pod nohy, Radu bezpečnosti znepokojovaly důsledky konfliktu s Irákem víc než důsledky přivírání očí nad jeho zbrojním arzenálem. Loni se v OSN nemluvilo ani tak o iráckých zbraních hromadného ničení jako o tom, zda zachovat nebo omezit sankce. Velvyslanec Levitt prohlásil, že kdyby Spojené státy nezačaly uvažovat o násilném konfliktu, Rada bezpečnosti by sama od sebe inspektory zpátky do Iráku neposlala. Říká se, že Spojené státy zůstávají členem institucí jako je OSN jen proto, aby tak legitimizovaly své vlastní zájmy. Snad není nemístné se ptát, jaký vlastně mají takové instituce smysl, když se utápějí v alibismu a politickém moralizování a nedokážou ani docházet k samostatným rozhodnutím.

Iluze diplomacie rovných

Amerika na definici své role nic nezměnila: vnímá se jako popularizátor a ochránce hodnot svobody a demokracie. Činí se ze všech sil, aby této roli dostála, navzdory paradoxu, kdy nejenže za ní její „spojenci“ nestojí, ale dokonce s ní dané hodnoty ani nesdílejí. Například takoví „spojenci“ jako Saúdská Arábie, Egypt nebo Sýrie nikdy nebyly a v dohledné budoucnosti ani nebudou ničím jiným než autokratickými režimy bez nejmenšího zájmu o rozvoj demokracie. Jejich hlavním zájmem je udržování současného statu quo a ochrana vládnoucích elit, které prorůstají tamějšími společnostmi „od podlahy ke stropu“.

Totéž platí pro příznivce, jakým je Rusko, země, jež na svém uzemí v rámci války s Čečenskem  otevřeně provozuje terorismus a jejíž vládnoucí elita uznává kodex chování k nerozeznání podobný způsobům komunistických tyranů. Nadto Rusko prodává zbraně nespolehlivým státům.

Brazilský velvyslanec při OSN Gelson Fonesca velmi trefně poznamenal, že „diplomacie chápaná jako rovnost je iluze“. Historie prokázala, že diplomacie je efektivní pouze pokud ji doprovází skutečná či domnělá síla nebo naopak slabost a z ní plynoucí potřeba vzájemné podpory. Malé izolované státy nebo neuspořádané regiony nikdy nemohou úspěšně vzdorovat hrozbě a o to je smutnější, že Evropané se stále modlí k bůžkům iluzí o vlastních samostatných  schopnostech a důležitosti. Příkladem budiž Německo, které odmítlo dát Spojeným státům k dispozici svůj vzdušný prostor, pokud tak nestanoví rezoluce Rady bezpečnosti nebo Francie, která soustavně ztěžuje americký nátlak na Irák. „Ve Francii žije pět miliónů muslimů“, prohlásil Levitt, „a my se musíme ze všech sil snažit minimalizovat jejich hněv“.

Jak se pozná vítězství

Amerika z dlouhodobého hlediska neohrožuje svobodu a demokracie jediné země ani jediné oblasti. Kdyby tomu tak bylo, svět by to už dávno pocítil. Evropa spolu s OSN by měla uznat, že se samostatně nedokáže vypořádat s vnitřními ani vnějšími hrozbami a že řešení všech svých vážných konfliktů za posledních sto let vždy přenesla na bedra Spojených států.

Tak jako při útoku na Pearl Harbor, v kolektivní mysli Ameriky dnes bliká červená kontrolka, což nepředstavuje běžný stav, k němuž se i ve Spojených státech nálada opět jednou vrátí. Amerika nijak netouží sama vyrazit do boje proti terorismu nebo se vměšovat do cizích sporů. Současně však věří – a jen díky tomu vůbec existuje – že demokracie a svoboda jdou ruku v ruce a že je nutné je v celosvětovém měřítku chránit. Cožpak demokratizace muslimské nebo arabské země nějak ohrožuje? Naopak, prospěla by jejich kulturnímu rozvoji a zvýšila by přímo jejich šance na přežití jakožto národních států. Stojí za povšimnutí, že v pouhých 25ti procentech muslimských zemí vládne politický systém demokracie a v arabském světě nenajdeme demokracii ani jedinou.

Amerika a její spojenci budou chápat jako vítězství nad terorismem a jinými hrozbami chvíli, kdy se všichni, kterých se to týká,  zvednou ze židlí a do písmene splní svou úlohu. Dojde k tomu dříve a bezbolestněji, pokud všichni zúčastnění pochopí, že základní dějinné otázky a odpovědi se, až na drobné detaily, nemění.

Martin Jan Stránský – psáno pro MF Dnes a Přítomnost

(Přeložila Irena Reifová)