Dr. Zabiják: světový hit

Nejvýznamnějším z nich byl anglický lékař Harold Shipman, který byl v roce 2000 odsouzen za vraždu padesáti osob, i když vyšetřování prokázalo, že zavražděných bylo nejméně dvě stě patnáct.

Jsou to ti nejnenápadnější zločinci, přičemž páchají nejnápadnější zločiny.

Zdravotní personál, který zabíjí. To, co před třiceti lety bylo nemyslitelné, se dnes postupně stává realitou. V sedmdesátých letech byly odhaleny pouze čtyři případy, v osmdesátých letech jich bylo dvanáct a v devadesátých letech čtrnáct. S obviněním zdravotníka Petra Zelenky z vraždy sedmi pacientů v havlíčkobrodské nemocnici překročil celosvětový fenomén české hranice.

Mnohokráte se tane, že pachatelé nejsou odhaleni, pokud se sami nepřiznají. Případy, kdy pachatel vraždí v takovém rozsahu, že je jeho vina zřejmá, se vyskytnou pouze ojediněle. Zelenka se k vraždám přiznal. Naprosto splňuje stereotypní profil vrahů ve zdravotnictví: inteligentního bělocha, věk kolem třiceti let, který má většinou nízké sebevědomí a psychické a často sexuální poruchy. Mezi jeho oběťmi byli i pacienti, kteří měli dobrou perspektivu z těžkého stavu se dostat.

Jak zdravotníci, tak společnost si nedovedou s tímto fenoménem úplně poradit. V prestižním žurnálu New England Journal of Medicine, který se  problematikou zabýval, bylo poznamenáno, že nejčastěji se na pachatele přijde pouze při retrospektivním prozkoumání  počtu mrtvých na oddělení. Nebýt primáře anesteziologicko-resuscitačního oddělení Pavla Longina, který pečlivě analyzoval konkrétní případy, vrah by byl dnes na svobodě. „Okamžitě byl propuštěn a podali jsme na něho trestní oznámení,“ sdělil Longin.

Po propuštění však Zelenka přešel z jedné nemocnice do druhé. Tím mohl zabíjet dál. Naštěstí se tak zřejmě nestalo. Podle Martina Šumy, ředitele jihlavské nemocnice (ve které Zelenka našel práci), nebyl důvod věc prošetřovat dál, protože k ukončení pracovního poměru v Havlíčkově Brodě došlo dohodou. Jak je možné, že ve zdravotnictví může být člověk propuštěn kvůli podezření na vraždy pacientů a je okamžitě přijat v jiné nemocnici, kde klidně může zabíjet dál?

Bohužel současná legislativa neumožňuje vytvoření databáze lidí, kteří jsou nejen odsouzeni za vraždu, ale proti kterým je za stejný čin podáno trestní oznámení. Je pravda, že by to mohlo být chápáno jako omezení práv jednotlivce. Moderní zdravotní péče je však stále komplikovanější a opatření, která by měla zabránit takovému případu, jsou těžko realizovatelná. Právě v oblasti, jako je zdravotnictví, kde se aktivně zachází s lidským životem, by měla být taková databáze přístupná a čistý výpis z ní povinný pro přijetí každého adepta.

Každopádně by si lékaři i pacienti by si měli uvědomit, že všestranná transparentnost ohledně léčby je v zájmu všech a že takzvané neočekávané komplikace se musí vysvětlit všem stranám a dokonale doložit.

Pochybuji, že pravidelné psychologické testy zdravotního personálu, užší interní či externí monitorování nebo přísné dodržování návštěvních hodin by pomohly. Stejně tak nepomůže trest smrti – studie dávno prokázaly jeho neefektivnost. Na druhé straně, udělit pouhých deset let za vraždu – jak to naše soudy dnes dělají – je směšné.

Jak takovéto rozsudky, tak takovéto vraždy jsou důkazem, že v současné době má lidský život stále menší cenu. Když se sejde ponížené morální klima s moderní technologií, tak se stává realitou to, co bylo před třiceti lety nemyslitelné. Jak v případě teroristického atentátníka, který pomocí mobilního telefonu odpálí výbušninu, tak u zdravotní sestry, která vraždí intravenózním lékem.

Martin Jan Stránský, lékař, vydavatel Přítomnosti