Chybí jasná politika léčiv

Sám nevnímám, že by se komunikace mezi lékařem a lékárníkem zhoršovala rychleji než vzájemná komunikace mezi jinými zdravotnickými sektory. Naše zdravotnictví se totiž rozpadá a při absenci jakékoliv vize a regulace cílů s ní spojených nelze očekávat nic víc než nárůst vystupování „každý sám za sebe“.

Možné napětí mezi lékařem a lékárníkem právě pramení ze zmíněné absence celkové koncepce zdravotnictví i z absence (samo)regulace jednotlivých sektorů s tím spojených. Tím je každá strana nucena se více a více chovat pouze tržně, nikoliv profesionálně. Kdo na této šlamastice vydělává, jsou cizí farmaceutické firmy a dále ti lékaři a lékárníci, kteří podléhají – odměnám/výhodám, které jsou přinejmenším morálně nepřijatelné a v nejhorším případě přímo ohrožují optimální péči po pacienta.

K posílení tohoto trendu na straně lékařů přispívají tři další věci:

1) absence standardizovaného hrazení léků od těch, které jsou hrazeny na 100%, až po ty, který pacient hradí v plné výši (částečné hrazení léků je prokazatelně neefektivní tím, že zvyšuje byrokracii)
2) absence zákona, který zakazuje jakékoliv darování/přispívání, jak lékařům, tak lékárníkům – ze strany farmaceutických firem
3) absence nucené pravidelné sebevýuky, což umožní lékařům přehled studií a správné léčby.
Všechny tyto prvky již v jiných zemích existují.

Ze strany lékárníků, kteří jsou přímo v postavení poskytovatele „zboží“ lze pochopitelně očekávat větší náchylnost ke zmíněným negativním tlakům. Dnes neuplyne týden, aby mi pacient nezavolal z lékárny, že mu lékárník sdělil, že jeho lék se „nevyrábí,“ přičemž v lékárně přes ulici zjišťujeme, že lék se nejen vyrábí, ale mají ho i dostatek. Vysvětlení, jak se v České republice může lék vyrábět pouze jeden den, je v tom, že lékárna lék prostě nemá a místo toho chce pacientovi prodat pouze to, co má. Je tohle vina lékárníků? Není. Jejich vina spočívá v tom, že místo, aby řekli pacientovi, že lék nemají a že mu pomohou najít náhradní, řeknou mu něco úplně jiného.

Pro obě strany chybí jasná politika léčiv a s ní spojená regulace, která především jasně definuje pravidla a prostor, ve kterém mohou soukromé farmaceutické firmy fungovat. Do té doby bude růst nákladů na léky (který tvoří největší rozpočtový nárůst ve zdravotnictví) nadále pokračovat, a to na úkor nás všech.

MUDr. Martin Jan Stránský, MD FACP