Cesta domů

Zkoušet vystihnout povahu národa a jeho obyvatel pomocí jednoduchých metafor může být zábavné i zajímavé.   K takovém účelu se mi líbí silnice. Podívejme se například na úžasné americké dálnice: čtyři pruhy v obou směrech transportují Američany k jejich kulturní  Mekce – k shopping mallu neboli k nákupnímu středisku.   Dálnice, nacpané obrovskými naftožrouty, kteří sice běží hladce, ale jinak jsou poněkud neovladatelní (jako mnoha Američanů), se pro mnohé staly symbolem Ameriky. Na druhé straně tu ale máme i malé americké silničky, které nás vedou z malých měst do vesnic, přes hory a doly a přes národní  parky.  I mezi nimi jsou  nejrůznější a nejpřitažlivější exempláře – jako mezi Američany samými.

Na malém, klidném a vzdáleném karibském ostrově Grenada jsou všehovšudy jedna silnice okolo ostrova a dvě napříč.  Přestože všechny tři procházejí nekonečnou „modernizací“, zůstávají tak děravé, že nedovolí vyšší tempo než 40 km/h. V zemi, jež vyznává heslo „nikdy nedělej dnes to, co se dá odložit na zítřek“, je to stav zcela přiměřený. Vážnější pokus o modernizaci pak vypadá následovně: jediný semafor na ostrově je umístěn  u opuštěného přechodu . Na místě zjišťujeme, že si ho místní dobytek (ani pár místních občanů) téměř nevšímá.

Vraťme se do Evropy a podívejme se na naše německé sousedy. Jejich silnice, to býval, a dosud je, pojem. Osvětlená tabule nás informuje, že odbočku na autobahn  máme očekávat  přesně za 377 metrů. Po nájezdu je ovšem nejlepší  vyhýbat se levému pruhu, aby nám německé Porsche spolu s egy svých řidičů nevrazily rychlostí 240 km/h do zadku.

Ve světě silnic jako metafor  je zvláště povedená cesta z  Dražďan domů. Na německé straně vidíme vkusné obchody, servisy a hotely.  Je tu všude cítit infuze od bohatšího bratra na západě.  Na německé straně se staví  nová  celnice, na české zatím ne. Po opuštění malého hraničního městečka Cínovce nás čeká ono surrealistické panorama:  nekonečná krajina vyschlých,  hnijících lesů zničených toxickými odpady  nás žene dolů z kopců  po notoricky známé E55 do Dubí. Tam, kde se vzaly tu se vzaly, stojí lehké ženy  – viditelně prokřehlé –  nejprve jedna, pak druhá a další a další, jejich barevné sukýnky v pěkném kontrastu proti bledému pozadí zasněženého lesa.  Ženy jsou postupně vystřídány vietnamskými prodavači pašovaného alkoholu a jiného padělaného zboží.  A konečně, stále jako v oparu Felliniho filmu, defilujeme před vyrovnanými řadami rudých plastikových trpaslíků. Vítáme Vás v České republice.

Britové (kteří, na rozdíl od celého světa, skutečně jezdí – se vší úctou – na špatné straně silnice) říkají, že člověk má pouze jednu možnost utvořit si první dojem. Komunistická minulost se dotkla východního Německa i nás.  Je pravda, že náprava ekologické katastrofy severních Čech bude trvat hodně dlouho.  Nemáme ale pro návštěvníky  odjinud nic jiného než zmrzlé děvy,  parfémovanou vodku a trpaslíky?