Česko v unii: přirozený návrat

Při čtení posudků o vstupu do EU se zdá, že komentátoři už rozdělují náš děj do období „před“ a „po“ se stejným významem, jako se dělí světoděj na dobu před Kristem a po Kristu. Nicméně, při posouzení vstupu z perspektivy českých dějin zjistíme, že nejde o unikátní situaci, ale spíše o návrat do přirozené polohy. Jde jak o polohu politickou, tak o polohu pro nás dnes mnohem důležitější – psychickou. Právě zlepšení této polohy nám přinese tu největší úlevu a s ní možnost opět se věnovat otázce, co to znamená být Čechem?

Žít s ostatními národy

Český (československý) národ byl – a bude – bez formálního politického a ekonomického propojení s jiným státem pouze 38 let (1918-1939, 1946-1948 a 1989-2004, kdy vstoupíme do EU). Jak soudil Jiří Rak (MFD 14. 6.), naše historická role je žít společně s ostatními národy, a to za každou cenu. Naše dějiny jsou dějinami národa v říši: začínají s Velkomoravskou říší 9. století a římskou 11. století, pokračují habsburskou 19. a 20. století a končí německou a pak sovětskou říší. To vše vysvětluje naši národní povahu, která je dnes poznamenána kombinací neuveřitelně protichůdných vlastností, jako je alibismus a statečnost, švejkovství a pracovitost, nemorální chování a poctivost. Jsou to právě neblahé zkušenosti a podléhání v bojích s říšemi, které vytvořily ty první, přičemž ty druhé částečně setrvávají. Jak tedy dopadneme v nové říši EU? Ferdinand Peroutka psal, že spíše než národem Husovým a Žižkovým jsme potomky Františka Josefa. Naše přirozená a moderní poloha vznikla při habsburské říši, ve které jsme vybudovali základní recept českého bytí: vzdálený a tolerovaný vladař, na kterého si stále stěžujeme, a trvale roztržitá, a tudíž nerelevantní „domácí“ politická scéna. Na této scéně se jedni a titíž aktéři perou o vlastní zájmy, nikoliv o principy, přičemž na jejich binec dohlíží z Hradu oblíbený rozhodčí („tatíček“) ať Masaryk nebo moderní Havel či Klaus. Mezi těmito od lidu odříznutými politickými bytostmi vznikl dostatečně velký prostor, aby náš lid vybudoval na konci 19. a začátku 20. století ekonomickou a kulturní velmoc. Tato produktivita byla (a znovu bude) zaručena nikoliv Prahou, ale konsolidováním místních sil, kde trojúhelník – hejtman, ředitel továrny a starosta – určuje budoucnost. Jejich rozhodování, obchodování a jednání bylo vedeno nejen s Prahou, ale s Vídní. Čtrnáctého června se pro nás habsburská Vídeň oživila a přestěhovala se do Bruselu.

Buďme seriózními partnery

Mezi Bruselem a starou Vídní však jsou rozdíly, ve kterých máme záruku prosperity. Na úrovni politiky se nabízí, abychom se stali seriózním partnerem. Přinejmenším můžeme být hrdí na to, že naše poměrná reprezentace v unii poroste: v Radě Evropy budeme mít 12 členů, zatímco osmkrát větší Německo jich bude mít 29. Náš parlament bude přímo zapojen do národních činností EU, přičemž Brusel bude dohlížet na tvorbu našich zákonů. To nás přinutí nejen ke zlepšení při psaní zákonů, ale k nutným změnám v domácí politice, které budou mít pozitivní psychický dopad pro občana: nechutné politické handrkování ustoupí demokratickému dialogu a chován í. V české politice se začne ořezávat tuk od zdravého masa. Začne se řešit klíčová otázka komunistické minulosti a KSČM. Tato strana přežije pouze tehdy, pokud ji převezme těch 40 procent členů, kteří volili EU s tím, že se budou otevřeně hlásit k integraci. Zároveň, aby tak úspěšně činili, budou muset jít cestou každé jiné evropské komunistické strany a přiznat vlastní minulost a omluvit se za spáchané činy. Izolace a neupřímnost se stanou politicky neúnosné. ODS se bude muset rozhodnout buď mezi pokračováním v populismu, nebo respektováním hlasů 90 procent svých voličů. Mlčení Václava Klause se stane jeho osudovým polistopadovým činem. Budou to politici, kteří přímo spolupracují s EU a kteří získají větší respekt, a to prostřednictvím otevřeného dialogu. To vše bude postupně politickou kulturu v naší zemi kultivotat. Dějiny nás vedly k tomu, že jako Češi jsme se cítili pohodlněji v rámci nadnárodního státu. To vysvětluje, proč se koukáme se „zdravou skepsí“ na veškeré politické dění a proč upřednostňujeme dojmy a pocity – tedy psychickou polohu – nad tou politickou. Na jedné straně je naše dnešní skepse zdravá. Na druhé straně se stále dá odbourat tím, že zjistíme, že po návratu do již zmíněného trojúhelníku nejenže je nám lépe, ale že v něm pocítíme proud dějin, ve kterém máme opět jasnou roli. Pro zrod národní identity je nezbytné, abychom takový proud cítili.

Neumíme si vládnout sami

V našich dějinách nám nebylo dopřáno dostatečně dlouho vládnout nad sebou, a tak vytvořit pevnou národní identitu. Neumíme to. Globalizace a sjednocení Evropy pro nás znamená, že tuto možnost budeme mít pouze jako národ uvnitř většího seskupení. Náš národní osud je přímo spjat s legitimní reprezentativní evropskou integrací a národní identita bude souviset s těmi konkrétními činy, které my v rámci této integrace budeme schopni provést. Identita bude zakotvena v dějinách našeho bohatého a unikátního kulturního dědictví, které do Evropy přinášíme. Je to právě vstup do EU, který představuje jak psychickou, tak národní linii kontinuity. Cesta do EU je pro nás návratem, nikoliv odcestováním.
Autor je lékař.

Hyde Park
Jak vidí výhody našeho vstupu do unie… Martin Jan Stránský
Nechutné politické handrkování ustoupí demokratickému dialogu.