Česká škola utlačuje dětské mozky, tvrdí neurolog

V pondělí 2. září usednou tisíce školáků opět do lavic, většina z nich se těší na kamarády, ale méně už na učení, které je čeká. Aby ne. Ze zdravotního hlediska jsou pro děti mnohem zdravější prázdniny než biflování ve škole, které vytváří jen negativní postoje. Alespoň to tvrdí náš přední neurolog MUDr. Martin Jan Stránský, který usiluje o změnu v přístupu k učení a výchově jako takové.

„Děti by se ve škole měly hlavně učit jak řešit problémy a jak přemýšlet. A v tom je český školský systém špatný. Děti musí znát nazpaměť fakta, která mohou najít za minutu na internetu anebo v knize, ale neučí se přemýšlet,“ upozorňuje MUDr. Martin Jan Stránský, neurolog a přednosta Polikliniky Na Národní v Praze.

„Žák ve škole dostane špatnou známku za to, že neví, kdy přesně se narodil a zemřel Karel IV., žádný učitel se ho však nezeptá na to, co pro něj Karel IV. znamená a nediskutuje s ním o smyslu českých dějin pro dnešní moderní dobu,“ dodává neurolog.

Ale právě takovéto otázky rozvíjejí myšlení, a tím i samotné funkce mozku.

Důležité podněty pro přemýšlení

Základní funkce lidského mozku se vyvíjejí do sedmi let věku. Zhruba v této době máme postaveny hlavní trasy – lze je přirovnat k dálnicím, s jejichž pomocí se lze dostat na nejdůležitější místa v zemi. Kolik dalších okresních a lokálních silnic, které na sebe různě navazují a protínají se, bude v průběhu příštích desítek let vytvořeno, záleží na tom, jak moc podnětů získává mozek pro přemýšlení.

”Pokud se tedy děti ve škole musí biflovat data a fakta, nebo si například potřebujeme zapamatovat telefonní číslo, je to prosté. Informace se uloží na pomyslnou „poličku“ a čekají na své využití. Když je ale příliš často nepotřebujeme, po nějaké době zapomeneme, kam jsme je vlastně dali a pravděpodobně je již nenajdeme,” vysvětluje neurolog.

Přemýšlení ale spustí celý složitý proces, při němž musí spolupracovat různé části mozku. A přesně tak by měla vzdělávat škola naše děti.

„Čím větší část mozku je funkční a čím je mozek více integrovaný, tím lépe se dokážeme vypořádat se stresy, máme více zájmů a jsme produktivnější do vyššího věku. S minimální nadsázkou můžeme tvrdit, že způsob výuky v českých školách přispívá k omezení základního vývoje mozku,“ konstatuje MUDr. Stránský.

Řada věcí, na kterých si učitelé zakládají, jsou zbytečnosti

Ne všechny dovednosti, na kterých si čeští učitelé zakládají, jsou v životě k něčemu. Například krasopis, na který se tolik pohlíží už v první třídě či správně odříkaná vyjmenovaná slova ve třídě třetí.

„Pro život nic takového nebudou potřebovat. Kdo z nás dospělých vůbec píše krásným pravopisem? Rodiče by neměli trestat potomky za to, že něco nevědí, ale spíše je nutit k tomu, aby byly tak dobré, jak samy dokážou. A pokud škola selhává v tom, že by děti měla vést k tomu, aby se samy v rámci výuky zdokonalovaly, pak bychom alespoň doma měli místo trestů děti motivovat ke snaze o věcech přemýšlet,“ radí neurolog.

Nutit děti znát fakta, aniž by v podstatě chápaly, proč je musí znát, je zbytečné. Mnohem efektivnější je podporovat jejich zvídavost otázkami namísto úkolů a dávat věci do otevřených souvislostí, které stimulují nutnost docházet k rozhodnutím na základě logických souvislostí.

Každé dítě je jiné a je k tomu potřeba tak přistupovat

”Měli bychom naše mozky chránit před uměle vytvářeným stresem. Jestliže to platí u dospělých, u dětí je tato potřeba ještě silnější. Každý člověk je jiný. Proto naše potomky nenuťme k tomu, co si myslíme, že je nejlepší,” radí doktor Stránský.

Stejně je například dobré pohlížet i na načasování domácích úkolů. Zatímco děti, které jsou více fyzicky aktivní – či dokonce hyperaktivní – se potřebují nejprve odreagovat a úkoly nejraději dělají až večer, jiné děti si raději hned splní povinnosti a večery tráví po svém.

Ať je to jakkoli, systém, který dítěti vyhovuje, by se měl stát jakýmsi řádem. „Děti – a lidi vůbec, potřebují řád. Jestliže vědí, že je například od pěti do šesti čeká pravidelně nějaká povinnost, dokážou si nejen dobře strukturovat čas, ale i své emoce a myšlenky. Navíc si tak odmalička zvykáme na to, že i v dospělosti se mnoho věcí odehrává v rámci nějakého vymezeného řádu,“ uzavírá téma MUDr. Martin Jan Stránský.