Češi nechtějí demokracii

Při poslechu zpráv, čtení novin, čekání ve frontě či objednávání v restauraci  stále narážíme na úkazy,  které vyvolávají negativní reakce typu „proč se to už nezměnilo!“.  Nejen, že jsou tyto reakce u nás často  slyšet od  krajanů a intelektuálů, ale podle nejnovějších šetření Institutu pro výzkum veřejného mínění (IVVM) je pouze 40 procent občanů České republiky spokojeno s uplatňováním demokracie v naší zemi.

Jaký je tedy skutečný stav národa a demokracie v České republice?  Odpověď na otázku lze najít při prozkoumání následujících deseti mýtů, kolem nichž se soustřeďují běžné představy chápání polistopadového vývoje České republiky.

1.        V roce 1989 stálo Československo, Polsko a Maďarsko na stejné startující čáře.

2.        Není to tak.

3.         V Polsku byl komunismus podkopáván náboženstvím a katolickou církví téměř od svého zrodu. V zemi silně věřících církev, i když potlačena, nikdy nepřišla o roli subjektu trvale stojícího  „nad“ komunismem.  Na poli politickém se komunismus v Polsku začal  otřásat už na začátku sedmdesátých let – tedy v období normalizace u nás.  Hnutí Solidarita, které využilo synergistického spojení s církví, postupně získávalo víc a víc příznivců a  stalo se hlavním katalyzátorem pádu železné opony nejen v Polsku, ale po celé její délce.

V Maďarsku byl komunismus podkopáván od šedesátých let, tedy velmi krátce po nešťastné revoluci v roce 1956, a to oficiálně tolerovanými „opatrnými“ tržními reformami.  Maďarský tržní systém byl významný nejen ekonomicky, ale především společensky. Lidé se brzy naučili chování, které bylo zcela opačné, než chování komunistické: kladli důraz na skutečné výsledky práce, na  zpětnou vazbu, na ekonomické vyhodnocení dobré práce apod.

V Československu vrcholil boj s komunistickým vedením v roce 1968. V následujícím období normalizace byly potlačeny veškeré osobnosti a iniciativy jakkoliv spojené se svobodou a demokratickým myšlením.  Pro český národ reprezentuje normalizace jednu z  nejtvrdších a ve svých negativních důsledcích  nejpodceňovanějších etap českých dějin.  Po normalizaci, jak napsal politolog Jiří Pehe,  byla česká společnost „vytunelovaná na dřeň“.

V roce 1989 Češi –  na rozdíl od Poláků a Maďarů,  představovali  národ, jehož  komunistický režim dokonale, přímo či nepřímo, zasahoval do každé domácnosti.

2. Měli jsme nešťastné dějiny

To je pravda.

V období husitských reforem se český národ  postavil za obnovení morálky a za svobodu v náboženském myšlení.  Tento postup stavěl národ proti římskému papeži, tedy proti Evropě. Následující porážky husitů zasáhly hluboko do českého charakteru. Jak napsal francouzský historik Ernest Denis, že Češi „nebyli připraveni přijmout (negativní) důsledky vlastního hrdinství“.

Od husitských  porážek po mnichovské události v 1938 a okupaci v srpnu  1968 nebylo českému lidu dopřáno bojovat a vyhrát, ale pouze pietně vzpomínat na nekonečné martyrium ; stačí jen vybrat jména Jana Husa,  sv.Václava,  Milady Horákové a Jana Palacha.  Tomáš Garrigue . Masaryk to v České otázce z roku 1895  nazval „falešné martýrství“. Domníval se, že oslava,  která slaví prohru, nemůže vést  ke změně k lepšímu.

Trvalé porážky, mezi něž patří i nemožnost účastnit se bojů, dále vedly k tomu, že Češi zvolili cestu přizpůsobivosti a vypěstovali si národní reflexy, o nichž lze říci, že jsou už téměř geneticky zakotvené.  V roce 1922 o tom napsal český fyziolog a filosof František Mareš: „český národ byl zahnán svými odpůrci až na okraj morální smrti…výsledkem pak byl ne růst pýchy, ale přehnané přizpůsobení se“.

Nejen dějiny, ale adresa v centru Evropy přinesla a přináší  českému lidu mnoho změn: například 82letý muž, žijící celý život ve stejné české vesnici, zažil přejmenování své vlasti pětkrát a prožil šest politických režimů.

3. Český ateismus

Je jedním  z nejpodceňovanějších  rysů české společnosti.

Po Bílé hoře bylo postavení církví trvale oslabené, jak ve společnosti, tak v podvědomí státu. Ani podpora, jíž se dostávalo  katolické církvi od panovnického rodu Habsburků, nepomohla. Uvedené důvody, jež oslabovaly národní identitu, zároveň oslabovaly církev a náboženskou víru v Čechách. Češi postupně začali dávat přednost vlastnímu  přesvědčení před vlivy vnějšími.

Tak vznikla „Česká pravda“, z níž mimochodem pramení dnešní „česká vychytralost“, která vytlačila víru, nejen víru v boha, ale něco ještě podstatně důležitějšího, totiž víru jako princip samotný.

Nelze podcenit důsledky této skutečnosti na poli národním; přijít o víru samotnou ve smyslu, že neexistuje jakýsi vyšší řád, k němuž musí jednotlivec i národ zachovávat úctu, je pro vývoj národa a pro demokracii obrovským handicapem. Mladá Amerika měla jako své národní motto „V Boha věříme“; Češi si v  Národním divadle vytesali  „Národ sobě“.

V dnešní Evropě neexistuje země s funkčním demokratickém systémem, která by měla ateisticky orientovanou společnost a ve které by nebylo postavení církví vyřešeno a nestálo na pevných základech.  Jinak řečeno, je těžké zavést a udržet demokratický systém v převážně ateistickém prostředí, jaké panuje v dnešní České republice.

4. Český charakter

Trochu dobré a hodně špatné zprávy.

M. Paulus Stránský v Respublice Bojema v roce 1643 napsal, že

„český národ je postižen jak vadami,  tak zhodnocen pozitivními vklady “.  Uvedené historické události, které vedly k již zmíněné přizpůsobivosti, vedly i k postupnému stažení se  z veřejnosti do sfér, kde bylo těžko zasahovat, totiž do výkonnosti jednotlivců.  Tady jsme se stali nejlepší:  národ vydal a nadále produkuje neuvěřitelný počet vynikajících skladatelů, vědců, umělců, nemluvme o sportovcích, zvlášť  tenisových, hokejových a fotbalových.

Na druhé straně ono zmíněné stažení se do vnitřního světa pokračovalo až tak daleko, že lidé začali brát veškerou kritiku osobně.   Absence schopnosti vést konstruktivní dialog právě škrtí samotný „modus operandi“ demokracie.  Stačí se jen podívat na naše politiky, počínaje Václavem Klausem a  Milošem Zemanem , jak podrážděně reagují na jakoukoliv kritiku.

Nad výkonností jednotlivce ovšem naprosto zvítězilo období totality, které silně zdevastovalo charakter české společnosti.  V laboratoři filosofie třídního boje vyrostly nejen kořeny dnešní závisti, ale i  zhoubný nádor  dnešního vzoru chování  – syndrom post-totalitního charakteru. Jak vyplývá ze studie Martiny Klicperové z   Psychologického ústavu AV ČR z roku 1997, k  tomuto syndromu  patří následující rysy: absence víry ve vyšší princip, pozitivní odezva na populismus, neochota pátrat po podstatě své nespokojenosti, požadavek okamžitého uspokojování potřeb, přesvědčení, že společnost není schopna se s problémy úspěšně vypořádat, negativní emoční ladění, absence občanských ctností, černobílý pohled na svět, preference jednoduchých řešení, strach z autority, extrémní emoce vůči nové moci a nostalgie  po minulém režimu.

Nedávný průzkumu  IVVM potvrzuje, že 62 procent občanů se domnívá, že v České republice nelze dosáhnout oprávněných požadavků a  86 procent cítí, že nemohou ovlivnit problémy na celostátní úrovni.  Na otázku „pokusil jste se už ovlivnit řešení problémů ve vaší obci, městě?“ odpověděla negativně víc než polovina občanů.

Jak tvrdí Klicperová, dnešní chování má i obecnější platnost. Je totiž nejen důsledkem totalitního období, ale dokonce i i stavu české společnosti ještě před totalitou. Navíc Klicperová tvrdí, že takové chování není  „jen důsledkem útlaku, ale zároveň představuje dispozici k totalitnímu zvratu“.

5. Češi znali demokracii.

Jen trochu, a  to nestačilo.

Československý stát byl založen v roce 1918 na území bývalé Rakouské  říše, s její kulturou i tradicí.  Demokratické principy zaváděla malá skupina elitních intelektuálů a politiků, v čele s T. G. Masarykem. Během krátkého období dosáhlo Československo  úspěchů a zaslouženého uznání. Nicméně ony úspěchy byly dosaženy díky dodržování rakouského smyslu pro funkční byrokracii. Nadto ve společnosti, která fungovala spíš na lokální úrovni, vedena místním starostou a  ředitelem fabriky, bez výrazného „vertikálního“ propojení s Prahou, od níž se tehdy, stejně jako dnes,  kraje snažily držet co nejdál.  V Praze pak vyhlížela prvorepubliková politika takto: v parlamentě  se třináct politických stran handrkovalo během existence dvaceti vlád, ze Senátu se stala  impotentní instituce (obdobně jako dnes).  Na všechno dohlížel „tatíček“ Masaryk z kopce Pražského hradu.

O pouhých dvacet let později skončila první republika a poté došlo k vyhnáním a vyvraždění čtyř miliónů obyvatel, z řad převážně židovských, německých a českých intelektuálních skupin, tedy lidí, kteří  nás nejvíce spojovali s demokratickou Evropou.  Pokud se semínka demokracie v Československu  uchytila, tedy pouze na určitých místech a  tak, že jejich kořínky nezasáhly do půdy natolik hluboko,  aby je nebylo snadno vytrhnout.  Stačí jen uvést, že v roce 1948 bylo Československo jedinou zemí ze všech, ve které komunisté vyhráli volby.

6. V roce 1989 jsme dostali demokracii.

V žádném případě.

Dostali jsme svobodu, ale ne demokracii. Mezi svobodou a demokracií totiž nepanuje rovnocenný vztah.  Demokracie nemůže existovat bez svobody, ale svoboda se může krásně obejít bez demokracie. Jako příklad stačí jen uvést Indii pod Britskou říší.  Získání svobody je tedy podstatně lehčí než získání skutečné demokracie tím, že skutečná demokracie je závislá  na dalších  „pilířích“,mezi které patří funkční justiční systém, (rovnost všech občanů před zákonem), svobodný tisk i média a aktivní občanský sektor.  Získání a budování skutečné demokracie je tedy časově i prakticky velice náročné.

7.  Rok 1989 znamenal změnu.

Ne tak hlubokou, jak si do dneška myslíme.

Jak bylo řečeno, získali jsme svobodu, ale ne demokracii. Po cinkání klíčů na Václaváku  se občané vrátili domů a čekali.  Okouzlující pocit vzájemného porozumění, že teď to už budou všichni za jednoho a jeden za všechny, rychle vyprchalo. Vysoké očekávání vedlo ke zklamání a rozčarování, k oné „blbé náladě“ , o níž mluvil prezident Havel.

V roce 1989 se nekonala žádná revoluce. Buď je revoluce anebo samet.  Obojí naráz nelze. Po roce 1989 sice vystoupili na politické jeviště noví aktéři, ale ti staří setrvali ve sboru. Dnes se mnozí ze sboristů zas ujímají větších rolí. Na rozdíl od Polska a Maďarska zůstává vládnoucí garnitura České republiky jedenáct let bez výrazné změny: máme stejného prezidenta, předseda politické strany se stal současně premiérem, pak předsedou strany a parlamentu, atd.  Pokud jde o továrny, finanční ústavy, podniky apod., tak tam si někdejší šéfové pouze vyměnili košili.

Na poli politických stran je Česká republika jedinou postkomunistickou zemí, ve které se komunistická strana neomluvila za svoji minulost. Tato strana vedla procesy, při kterých byly tisíce lidí buď popraveny nebo  zemřely ve vězení, střílela do zad těch,  kteří utíkali před jejím režimem přes hranice a protiprávně odsoudila čtvrt milionu lidí.  Nejen, že nebyla dosud tato strana a její funkcionáři postaveni mimo zákon, ale ti kteří ji opustili – ať staří či mladí – jsou dnes ve vládních funkcích; příkladem je ministr financí Pavel Mertlík, který  vstoupil do KSČM v roce 1981.  Přes to vše, tutu stranu dnes podporuje každý pátý český občan.

Co se týče ekonomiky, transformace vedená Václavem Klausem selhala.  Provozoval se specifický druh socialismu, při kterém byla držena nezaměstnanost na nízké úrovni, státní sektory, jako třeba doprava zůstaly  předimenzované a neefektivně vedené. Privatizace bank byla účelově bržděna tak, aby banky nadále bez omezení půjčovaly jak státním podnikům, tak politickým stranám. Filosofie „trh vyřeší vše“, podporovaná arogantní sebejistotou premiéra, opomenula podporu vzniku funkčního justičního systému a dalších pilířů demokracie.  Tohle všechno představovalo zásadní brzdy pro další podstatné změny.

Jedenáct let po „revoluci“ stát pouze plní talíře dvěma a půl miliónům důchodců a stovce tisíc rodin s dětmi; životní úroveň jednoho ze tří občanů České republiky tedy určuje pouze rozhodnutí státu.

Jednotlivec nemůže mít  pocit, že je v jeho silách ovlivnit vlastní prospěch: nedávný průzkum Institutu pro výzkum veřejného mínění potvrzuje, že 62 procent občanů soudí, že v České republice nelze dosáhnout oprávněných požadavků a 86 procent se domnívá, že nemohou ovlivnit problémy na celostátní úrovni.

8. Žijeme v demokratické zemi.

Ne.

Žijeme v postkomunistické zemi s demokratickými institucemi,  které ne vždy fungují demokraticky.  Navíc totalitní  praktiky stále pokračují.  Stačí uvést některé příklady:

Střet zájmů mezi veřejném a soukromém sektorem: ve správních orgánech firem se stále nacházejí politici či jejich blízcí. Členství Livie Klausové v  představenstvu České spořitelny a donedávné setrvání senátora Richarda Salzmanna v ředitelství Komerční banky. Ve skutečné demokracii jsou státní a soukromá oblast naprosto odděleny.

Programy politických stran vůbec neodpovídají jejich povolebnímu politickému chování: vzorový je případ ODS, strany,  které voliči dali hlas, aby podpořili integraci do Evropy a  také proto, že nechtěli hlasovat pro  komunisty ani pro sociální demokraty; dnes se ODS spojila s ČSSD, zatímco její předseda se stal nejhlučnějším euroskeptikem v České republice. Dalším obdobným příkladem jsou  změny ve volebním zákoně a plánované změny Ústavy České republiky. Tyto změny, vymyšlené ve stranických sekretariátech  ODS-ČSSD a prezentované voličům jako hotová věc, patří mezi nejhrubší porušení polistopadového demokratického procesu.  Jedná se o nesmírně důležitý změny v poměrném hlasování  voličů a v postavení a pravomocech prezidenta republiky.  Ani jedna z  navrhovaných změn nebyla uvedena v předvolebním programu politické strany.  Aktivity politických stran v České republice tedy stále upřednostňují jejich mocenské  ambice. Pro politické strany v České republice jsou voliči důležití pouze jednou za čtyři roky.

Další důkaz totalitních způsobů politiků je jejich nedávný zásah do kontroly veřejnoprávní televize.  Tento rafinovaný puč vedl s chladnokrevnou  precizností předseda parlamentní mediální komise Ivan Langer.  Ivan Langer, člověk, od kterého by se dnešní i bývalé komunisté mohli učit, výborně využil mezery mezi zájmem voličů, volnými mandáty poslance, a neprofesionálně zformulovanými vztahy, aby postupně sesadil jak představenstvo, tak zaměstnance televize, kteří nevyhovovali jeho komisi.

9. Češi chtějí demokracii

Nechtějí.

T. G.  Masaryk tvrdil, „co většina občanů, to národ“.   Jak tedy vypadá český národ jako celek týkající se otázky demokracie a jak si vůbec Češi demokracii představují?

Data  z IVVM a Střediska empirických výzkumů  (STEM) ukazují, že názory občanů na otázku, co pro ně znamená demokracie, se soustřeďují do dvou oblastí: naplnění vlastní ekonomické potřeby a zaručení možnosti seberealizace; pouze 19 procent občanů zajímá rovnost před soudem a spravedlnost; pro pouhé 1 procento znamená demokracie svobodu kritizovat vládu.  Poznání, že demokracie především přináší zodpovědnost a, že je pro její existenci nezbytné, aby se kultivovaly uvedené pilíře demokracie, chybí.

Tato nesrovnalost působí  na občana tak, že jeho kritika demokracie roste.  V průzkumu STEM (4.2000)  vyjadřuje více  než polovina občanů ČR  (64 procent) „dílčí“ anebo „velmi výraznou“ nespokojenost s demokracií; před dvěmi lety bylo pouze  40 procent nespokojených.   73 procent občanů ČR se domnívá, že dokonce jde o „dalekosáhlou krizi“, přičemž je stejné procento nespokojeno se současnou politickou situací.

Čeští občané chápou demokracii z pohledu vlastní zkušenosti s dosavadními systémy –  tedy jako něco, co je určeno a vedeno shora.  V průzkumu  IVVM (1. 2000), skoro 60 procent občanů souhlasilo s tvrzením, že sice „demokracie dokáže řešit vážné problémy, ale lidé selhávají“. V této otázce lze právě spatřit podstatu nepochopení, že demokracie se tvoří zdola nahoru,  ne naopak. Pozoruhodná je poznámka prognostika Miloše Zemana z roku 1992, kde sám píše:  „politický dav bude šťastný, agresivní a hloupý“, přičemž většina, kterou nelze považovat za občany, ale pouhé obyvatele, „usiluje o to, aby mohla předat vlastní odpovědnost na vůdce“.

Demokracie jako právní a  celostátní systém  je tedy velmi vzdálený drtivé většině občanů. Pod pojmem demokracie si představuje český lid něco jiného: vydělávat kapitalisticky, ale zároveň žít ve státě, kde mají přednost socialistické výhody, tedy žít socialisticky.  Například podle průzkumu STEM chtějí  tři čtvrtiny občanů, aby stát nadále dotoval jejich uměle nízké nájemné. Většina Čechů tedy stále žije v přesvědčení, že mezi stylem práce a  života v kapitalismu a v komunismu není příliš velký rozdíl.  Pro ně je demokracie totéž co ekonomický úspěch,  privatizace apod. Nejde jim o její skutečnou podstatu.

Český lid tedy nechce skutečnou demokracii, protože ji nezná. Tedy neví, co může chtít. Není si vědom jak její opravdové hodnoty, tak žádané míry obětování.  Navíc deformované představy Čechů o demokracii negativně ovlivňují chápání  dalších klíčových otázek  jako je společná Evropa či vstup do Evropské unie, které jsou hodnoceny převážně z pohledu možných ekonomických výhod.

10. Dnešní vývoj České republiky je nevyrovnaný.

Pravda.

V České republice se v současné době vyskytují zjevné paradoxy:

Oproti zásluze premiéra Zemana zrychlit tempo legálních kroků ke vstupu do Evropské unie, tedy k evropském standardu, do kterého patří i politické chování, stojí jeho soudem odsouzené lživé výroky. Přičemž premiér sám opovrhuje soudním systémem do té míry, že nerespektuje určité její verdikty do takové míry, že je pokutován.

Oproti dosažení členství v NATO stojí následující tragikomické stanovisko České republiky k jejím odlišném postupu  NATO v Kosovském tím, že „o vstupu do konfliktu se rozhodlo než jsme byli přijati“.

Oproti tomu, že dnes je občan snadno potrestán  za neplacení měsíčního televizního poplatku stojí to, že na stejné televizi  pozoruje jak předsedy výborů, ředitelé bank i politici vesele kradou miliardy s naprostou imunitou.

Uvedené příklady ale nemusí znamenat, že věci jsou špatně.   Jedná se o stav který především vychází z bilance mezi našimi historickými zkušenostmi  a schopnostmi  a dnešní realitou.  Důležitější je,  uvědomit si dnešní  nesrovnalosti a použít je jako příklady pro další řešení.

 

Kroky k řešení:

Cesta k reforem vede přes jasné pojmenování chyb.  Uvedených deset bodů lze chápat ne jako závěrečnou kritiku,  ale jako začátek pro budování pravého demokratického systému v České republice.

Pro propagaci a poznání demokracie se zatím udělalo málo.  Stále se spoléhá na to, že demokracie se sama prosadí.  Kampaň pro demokracii je v České republice v horším stavu než byla kampaň pro vstup do NATO či dnešní kampaň pro vstup do EU.    Je třeba neustále a pečlivě zdůrazňovat, že zavedení demokracie je otázka velice náročná.  Zároveň je důležité, aby se občanům předávaly informace nejen o tom jak funguje skutečná demokracie, ale také příklady její krátko a délko-dobých výhod.   Nejen Čeští politici ale hlavně západní  se stále odmítají poučit z  negativních světových zkušeností  ve kterých se v zemi zavedla svoboda ale  západní pomoc se předčasně stáhla dříve, než byly zavedené (anebo nezavedené) nejen určité demokratické instituce ale i založeno demokratické chování.

Každá společnost musí mít hodnoty které respektuje a na kterých je postavena.   Pro Český stát považuji dvě nejdůležitější priority vyřešení  konfliktu s nedávnou minulostí a  založení funkčního justičního systému.

Po pádu jakékoliv totality je vždy nevíce zdevastováno právo.  Na vládě Konrada Adenauera nejvíce oceňují historici to, že zavedl pevní právní řád ve kterém mohli Němci věřit, před kterém kapituloval i stát, a který umožnil zrod moderní německé identity.  Nedávno zamítnutý návrh legální reformy Ministra Motejla a potvrzení nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou, že se odkládá sedmdesát tisíc ze sta tisíc trestných činů ročně znamená, že Český stát pro tutu starou pravdu zatím nedělá dost.  Zavedení justice při které se každý občan rovná s občanem vede k dalším pozitivním reakcím jako je například postavení investigativní žurnalistiky na její  nezastupitelné místo, přičemž místo upřednostňování haštaření politiků se bude pátrat po esencích  zpráv a zákonů.

Česká společnost stále potlačuje obrovský vnitřní konflikty.  Důsledky nevyřešené minulosti zůstávají  problémy které zasahují do každodenního života.  Národ a jeho lid marodí. Je nezbytné podpořit akce které otevírají komunistickou minulost.  Zároveň je nezbytné uvést nikoliv trestní ale „hojící“ justiční proces, při kterém proces usmíření, příkladem který představuje Jihoafrická Komise pro pravdu a usmíření vedena Desmondem Tutuem, konečně otevře hnijící rány tak aby se mohly zahojit. Tu se nabízí obrovská možnost pro organizace, strany i  církev pomáhat v tomto uznání.

„Chybí nám politická kultura a chybí nám politické tradice“  psal Eduard Beneš v roce 1914. Tento výrok platí i dnes. Další krok by se měl týkat reformy politických stran. Dnešní strany jsou poznamenání minulostí se kterou demokracie má pramálo společného.  Strany, dominované psychologií jejich vůdců   postupují tak, že pouze názory vůdců a principy strany jsou považováni za legitimní.  Příkladem jsou občanské iniciativy – v západu se politici perou o přízeň těchto iniciativ, zatím co v České republice jsou takovéto iniciativy, pokud mluví do politiky, okamžitě odsouzené. Nedospělost jednotlivých členů stran, skrývající se za mateřskou zástěrou strany, jim nedovolí chovat se jinak.

Jsem přesvědčen, že Stačí uvést, že první strana která by uznala svojí roli jako roli partnera a reprezentanta voliče kterému by nabízela konkrétní řešení každodenních problémů spojené s  vizí o budoucnosti, by byla přijatá a podpořena občanem do nevídané míry.

Pro pozastavení tlaku dnešní centralizace je důležité, aby určité instituce se posílili.  Tu je důležité zavedení přímá volby presidenta. Týkající Senátu, dnes považuje 66% občanů ČR existenci Senátu za zbytečnou.  Je nejvyšší čas aby tato instituce se viditelně odlišila od Parlamentu tím, že by se skutečně chovala dle svědomí jednotlivých Senátorů a ne dle stranických mandátů..

Dle průzkumu STEM považují dvě třetiny občanů ČR církve za nezbytnou část dnešní České společnosti. I když vedení církví (zvlášť katolické) doposud dělali málo pro to, aby podporovali pastýřství a aby odbourávali vlastní klášterskou mentalitu, nastal ten správný pro větší uznání a podporu církví státem.

Prvního ledna 1990 nás nabádal Václav Havel, abychom příčiny úpadku předchozích čtyřiceti let nehledali okolo sebe, ale v sobě.  Měly by jsme konečně najít odpověď na otázku „co to znamená být Čechem?“  Nyní jsme v unikátním období, při kterém zas můžeme — po dlouhé době — vytvořit vlastní budoucnost.  Jak někteří  politici tak mnoha občanů začínají chápat tutu úlohu korektně.  Práce na  budování  skutečných pilírů demokracie začíná.  I když Český národ se ještě nedostal do myšlení dimenze demokracie to  neznamená, že  čas a snaha těch, kteří demokracii rozumí a kteří pro její  zrod něco dělají, nepovede k očekávaném výsledku.

Publikováno:

Americké listy

10. 8. 2000

Přítomnost

září 2000

Kontakt

MUDr. Martin Jan Stránský

Národní 9, Praha 1

Kontaktní osoba:

Jitka Bayerová – asistentka

Tel.: 222 075 101

Copyright © 2024 All Rights Reserved.