Češi nechtějí demokracii

M. Pavel Stránský v Respublica Bojema z roku 1643 napsal, že „český národ je postižen jak vadami, tak zhodnocen pozitivními vklady“. Historické události vedly k přizpůsobivosti, i k postupnému stažení se z veřejnosti do sfér, kde bylo těžko zasahovat, totiž do výkonnosti jednotlivců. Tady jsme se stali (rozuměj my Češi) nejlepší: náš národ vydal a nadále produkuje neuvěřitelný počet vynikajících skladatelů, vědců, umělců, nemluvě o sportovcích, zvlášť těch tenisových, hokejových a fotbalových. Na druhé straně ono zmíněné stažení se do vnitřního světa pokračovalo až tak daleko, že lidé začali brát veškerou kritiku osobně. Absence schopnosti vést konstruktivní dialog právě škrtí samotný „modus operandi“ demokracie. Stačí se jen podívat na naše politiky, jak podrážděně reagují na jakoukoliv kritiku! Období totality silně zdevastovalo charakter české společnosti. Tak vznikly kořeny dnešní závisti, ale i zhoubný nádor dnešního vzoru chování – syndromu posttotalitního charakteru. Jak vyplynulo ze studie Martiny Klicperové z Psychologického ústavu Akademie věd ČR z roku 1997, k tomuto syndromu patří následující rysy: absence víry, pozitivní odezva na populismus, neochota pátrat po podstatě své nespokojenosti, požadavek okamžitého uspokojování svých potřeb, dále přesvědčení, že společnost není schopna se s problémy úspěšně vypořádat, negativní emoční ladění, absence občanských ctností, preference jednoduchých řešení, strach z autority a nostalgie po minulém režimu. Jak tvrdí autorka zmíněné studie, dnešní chování má i obecnější platnost. Je totiž nejen důsledkem totalitního období, ale dokonce i stavu české společnosti před totalitou. Navíc tvrdí, že takové chování není „jen důsledkem útlaku, ale zároveň představuje dispozici k totalitnímu zvratu!

Když jsem tyto názory tlumočil ve své přednášce v červnu roku 2000 na univerzitě v Innsbrucku, dozvěděl jsem se mnoho zajímavého: proslulý lékař „prezidentů“ Ernst Bodner tvrdil, že v Rakousku nemají skutečnou demokracii, ale „velice sofistikovaný systém osobních intrik a moci“, významný expert pro otázky střední Evropy z amerického ministerstva zahraničí zas prohlašoval, že „EU se dnes chová tak nedemokraticky, že kdyby musela přijmout samu sebe, neměla by šanci.

Demokracii nelze chápat jen jako politický systém, ale také jako způsob myšlení a způsob života. Netvrdím, že existuje jediná země, ve které je demokracie dokonalá. To asi nikdy ani nenastane. Nicméně jsou důležité rozdíly v demokracii a v jejím chápání. Doufám, že při uvedení těchto rozdílů a jejich příčin v České republice ovlivním čtenáře v tom smyslu, aby začali vnímat demokracii více jako mnohovrstevnou záležitost. Protože právě takové chápání vývoje v postkomunistických zemích je stále nedostatečné.

Martin Jan Stránský