Být příkladem

Při nedávné debatě jsem byl požádán, abych řekl, co si myslím o významu roku 2000 pro Českou republiku.

Po krátkém zamyšlením jsem odpověděl, že našim potomkům bude rok 1990 připadat jistě významnější. Vyslovil jsem obvyklé důvody: pád totalitního režimu, zrušení cenzury, demokratické volby, otevření hranic…. Když jsem si však v duchu znovu procházel tento seznam nutných změn, došlo mi, že v něm pořád určité body chybí.

Jedním z nich je zdravý vztah mezi občanem a státem. Po téměř osmi letech, během nichž občan svobodně volil a byl obklopen otevřenou politickou debatou v médiích, stále jakoby lidé rozdělovali společnost na „my“ (prostí občané) a „oni“ (politici).  Má to své důvody.

První vychází z českých dějin. My Češi jsme měli jen málo příležitostí, abychom si sami poroučeli. Slavná první republika vydržela jen dvacet let. Náš další pokus třicet let po té skončil tak, že rozdělení na „my“ a „oni“ bylo jen posíleno. Ti, kteří se postavili proti „nim“, za to vždy zaplatili.

Další důvody nám ale poskytují politici sami. Je pravdou, že díry v našem zákonodárství nevznikly v polistopadovém období z neochoty našich politiků, ale z nutnosti rychlého zavedení změn.  Dále je pravdou, že to bude trvat několik generací, než se naučíme, jak sami sobě poroučet, jak prezentovat fakta, jaké otázky klást a na jaké odpovídat.

Chování politiků se ovšem během osmiletého transformačního procesu nezměnilo. Rozhodnutí přijatá bez předchozí společenské debaty, na uzavřených schůzích, jak se naposledy stalo u návrhů v oblasti zdravotnictví a bydlení, zatím mlčky tolerujeme. Naše trpělivost ale není bezmezná, a v každodenním kontaktu se způsoby, které panují v parlamentu, ve vládě, v téměř každé vládní instituci, hrozí přetéci.

Výsledkem je distance mezi občanem a politikem. V době, kdy bychom se měli soustředit spíše na to, co nás spojuje, rozlišování na „my“ a „oni“ v české společnosti stále převládá.

Naším politikům nepomáhají ani věčné skandály, ani tolerované střety zájmů. Průhledné výmluvy a neohrabaná vysvětlení ve věci těch zájmů zpochybňují nejen solidnost jejich působení, ale politický systém jako takový. Zavedené demokracie už dávno přišly na to, proč by pan Salzmann, šéf největší komerční banky v zemi, nebo pražský primátor Koukal a jiní neměli mít možnost stát se senátory. Či proč by manželka premiéra Klause neměla sedět ve správních orgánech komerčních firem.

Podívejme se na veřejné vystupování politiků. Televizní debaty, ve kterých nechybí vůdci politických stran včetně vládních představitelů, příliš často připomínají stejnou frašku, jaká je k vidění v parlamentu, třeba když se poslanci na pokračování hádají, kdo má a nemá právo užívat titulu „doktor“. Nejen poslanecká imunita, ale i budova sama je využívána členy určitých stran k tomu, aby se schovávali před zákonem.

Bohužel chybuje i prezident Havel, i když jinak nadále personifikuje morální principy. Jeho nedávné udělení milosti mladému muži, který způsobil smrt svého otce, mnohé pobouřilo, i když je to prezidentovo ústavní právo. Jeho veřejná kritika části lékařské profese i vlastní prezidentské kanceláře, i když může být zčásti odůvodněná, nicméně podráží nohy členům těchto institucí. Rozhodnutí prezidenta prodat svůj majetkový podíl na Lucerně Chemapolu, neprůhlednému podniku s podivnou minulostí, v jehož čele stojí člověk obviněný ze spolupráce s StB, zvedá obočí, zvlášť když si vzpomeneme, že Václav Havel jako prezident dosud odmítal setkání se členy komunistické strany.

Naši politici by si měli uvědomit, že jinak než změnou chování důvěru veřejnosti nezískají. Při vstupu do politiky nezaškodí si zopakovat fakt, že soukromý život politika začíná tam, kde končí sféra jeho veřejného vlivu. Na úrovni hlavy státu, například, tato sféra nekončí na našich hranicích.

Na druhé straně je na nás, abychom si uvědomili, že naši politici pracují nejen pro nás, ale i s námi. Měli by o nás více slyšet, a také nám více naslouchat. Politici by se měli stát nám voličům příkladem, ne naopak. Aspoň by na tom mohli začít pracovat.

Publikováno:

Přítomnost

duben 1997

Kontakt

MUDr. Martin Jan Stránský

Národní 9, Praha 1

Kontaktní osoba:

Jitka Bayerová – asistentka

Tel.: 222 075 101

Copyright © 2024 All Rights Reserved.