Bez diskuse

Politolog Bohumil Doležal nedávno poukázal na pravidlo, podle kterého v demokracii určuje výsledek míra veřejné společenské debaty. Čím více se diskutuje a čím více se probírají fakta a různé pohledy, tím lepší je závěr. Nejedná se tu o kvalitu hmotné věci, ale o kvalitu a spokojenost společnosti.

Dvanáctý porevoluční rok končí, třináctý začíná. Čeští politici, Václavem Havlem počínaje, opět dali letos najevo, že uvedené pravidlo nerespektují. (Od revoluce uplynula příliš dlouhá doba, aby se dalo předpokládat, že o něm nevědí.) Existuje řada příkladů činů významných státních činitelů a toho, jak na ně jiní významní státní činitelé reagovali, z nichž je zřejmý pravý stav naší politické scény v  přelomu 2002-2003.

Prvním příkladem je Václav Havel a „akce Srdce“, o které je v tomto čísle rozhovor. Přes veškerá tvrzení autora Srdce i prezidenta je jasné, že jde o projekt, který nemá s privátní sférou a osobním vkusem nic společného. Václav Havel nepochopil, že jeho právo soukromě se vyjádřit začíná tam, kde končí jeho veřejný vliv. Sám rozsvítil Srdce na Hradčanech, a to bez jakékoliv předchozí diskuse, v níž by bylo možné zaslechnout veřejnost. O plánované aukci, při které bude vydraženo pět malých modelů Srdce s tím, že zisk poplyne do nadace Václava Havla, se také nedebatuje.

Druhým příkladem je přijetí Vladimíra Železného Senátem. Pro odebrání senátní imunity tomuto muži, odsouzenému mezinárodní arbitráží za podvod, muži, který nyní čelí třem obviněním ze spáchání  trestného činu v naší zemi, se nevyslovil ani jeden ze stávajících senátorů.  Dokument o 12 tisících stránkách, rekapitulující problém zbraní hromadného ničení v Iráku,  probrali Američané za pět dnů; náš Senát se hodlá zabývat Vladimírem Železným a jeho senátorskou imunitou nejdříve koncem února 2003, přestože policie ČR předala Senátu pouhých 500 stran dokumentace s veškerými informacemi. Tisk sice tuto událost stále probírá, v politických kruzích se však za tímto trojským koněm uzavřela senátní brána.  Debatu k této věci měl dávno iniciovat předseda Senátu Petr Pithart.

Třetím příkladem je Jan Kavan, který zůstává spojen s řadou nedořešených skandálů: kauza Český dům v Moskvě, při níž přišla Česká republika o miliony, trezor v Kavanově kanceláři, kde se našly sta tisíce korun bez vysvětlení, Kavanův poradce Karel Srb, obviněný z pokusu o nájemnou vraždu novinářky. Ačkoliv je tu tolik prokazatelných pochybení, tento muž jako předseda Rady bezpečnosti OSN zastává nejvyšší možné české postavení v zahraničí v polistopadové historii. Ani jedna z jeho afér nebyla dodnes dostatečně prošetřena, debata mezi politiky na toto téma vůbec nezačala.

Pod Hradem a na druhé straně senátních a parlamentních bran je stále slyšet bzukot občanů, klepání kláves počítačů, kde se píšou články jako je tento, a občasné troubení signalizující odhalení nového skandálu a touhu veřejnosti po debatě a předložení ověřených faktů. Tomu všemu se říká demokratický proces. Za branami Hradu, v Senátu a v parlamentu jsou slyšet záznamníky, zavírání dveří do politických kuloárů a  stahování žaluzií. Demokratický proces tam končí.  Našim politikům nestojíme za řeč.

Martin Jan Stránský