Přes Klause do budoucnosti

Senátoři schválili Lisabonskou smlouvu. Klaus prohlásil, že „významná část našich politických elit“ selhala. Pozoruhodné na tom je nejen Klausovo používání slova „elita“ v souvislosti se slovem politik – je to jen další třídění další skupiny občanů (jako dříve třídil občany na disidenty, intelektuály apod. a pak ti ostatní), ale ještě smutnější je jeho používáni slova „selhala.“ Dvacet let po revoluci jsme stále zatíženi presidentem, který nikdy nebude tvrdit nic jiného než to, že vůle lidu, která není v souladu s jeho vlastní, je selhávající.

Dějiny každé evropské země ukazují, jak je Evropou ovlivněn ten či onen stát a jak Evropu ovlivnil stát sám. Je to zároveň nezpochybnitelným dokladem toho, co její občané dovedou mezi sebou. To, co dnes dovedeme jako Češi je stále žít v nervozitě, která vychází z absence vize naší národní i osobní budoucnosti (např. jak asi bude vypadat můj příjem za pět let?) a z naší nerozhodnosti navždy ukončit třídní boj, který začal v roce 1948 a který stále pokračuje. Odsoudili jsme zločiny komunismu, odsoudili jsme soudružku, která pověsila Miladu Horákovou, ale volíme přímé pokračovatele této strany do parlamentu a platíme je z našich platů. Na mezinárodní úrovni jsme se předvedli fraškou – rozpadem naší vlády, a to v období, kdy na nás svítily reflektory z celého světa. Dokázali jsme světu českou pravdu: nedovedeme nad sebou, natož nad jinými, vládnout. Jak bychom mohli? Vždyť tento národ nikdy neznal skutečnou demokracii. Kdo by jí nás naučil? Klaus, který zkameněl na naší politické scéně nejdéle ze všech? Masaryk? Vždyť on sám moudře prohlásil, že to chce padesát let. Nebylo mu dopřáno, my jsme pouze dvacet let na cestě.

Jeden z výčitků vůči Lisabonské smlouvě je, že „ubírá prostor k rozhodování.“ Ptám se tedy: ,, Jak dnes, dvacet let po revoluci, u nás probíhá rozhodování?‘‘ S předpokladem, že veškeré rozhodováni, které se týká nás všech, musí projít legislativní cestou, ať se někdo pozastaví a poslechne si, jak skřípou zuby, když se mluví o politice, o naší osobní účasti v jakémkoliv politickém procesu nemluvme! Pro nemalý počet našich spoluobčanů je stále nejdůležitější nezaplatit třicetikorunový poplatek (určen pro snížení výdajů spojených s největší návštěvností lékařů ve světě) na úkor toho, že učitelka jejich dětí nedostane přidáno, anebo že přechody v jejich městě se neopraví. K tomuto účelu jsou nejen schopni, ale i ochotni zvolit nenáviděného populistu do hejtmanského křesla, který hází parlamentem schválené zákony oknem ven a tvoří svůj vlastní stát ve státu. Kam se tehdy hrabal Miroslav Sládek, když dnes máme Davida Ratha?

Klaus dobře zná tento dnešní status quo a jeho pokračující boje. K dnešnímu dni ani jeden z jeho projevů či aktivit nevedl k tomu, že by se tento stav uvolnil. Naopak. Při tvoření umělých hrozeb, které nám ze strany EU „hrozí,“ nás raději Klaus zakonzervuje v minulosti. Je to jednání post-komunistického maloměšťana, který chrání svojí vesničku argumenty pivních nacionalistů. Ptám se, pane presidente: ,,Řekněte nám, jak si Vy osobně představujete Českou republiku za dvacet let? Konkrétně – CO se změní a CO se nezmění?‘‘ Jasnou odpověď na tuhle klíčovou otázku od Klause nikdy neuslyšíme. Neměla by tohle být hlavní úloha presidenta státu, který se bolestně probírá z minulosti? Jaké jsou skutečné možnosti takového malého státu uvnitř Evropy? Jak se poznala, v nezralé demokracii, neviditelná a volná ruka trhu, kterou Klaus absolutně upřednostňuje, ve skutečnosti fungovala pouze ve prospěch tunelářů. Vytunelovali se nejen podniky, ale celá společnost. Národní vize neexistuje, čas jde pozpátku.

Je tedy lepší žít isolovaně v Klausovo světě uzavřené sebejistoty a ekonomického Koženýismu, (promiňte, pane presidente-zaujaly mne Vaše „-ismy“ jako např. Váš „n.g.o.ismus“ takže jsem si vymyslel vlastní), anebo připojit se do hlavního proudu Evropy? Dokazují naše dějiny a náš současný stav, že naše „samorozhodování“ – rozumí se politická kultura a její rozhodování – se zlepšují? Pokud ano, do jaké míry je to vůči našim politikům a do jaké míry je to vůči tomu, že máme svobodu, volný tok peněz, že cestujeme a že se u nás pomalu rodí zdravý venkov a občanské iniciativy – vše financované Evropskou unií.

Nevěřím, že proud EU nás smete úplně jinam – na to je Evropa příliš velká a do úplně nového prostoru by se nevešla. Navíc, každý člen EU má možnost tento proud ovlivnit na půdě Evropského parlamentu. To naše skutečně „České“ – rozměr a vzhled našeho kraje a naší kultury – to bude vždy naše.

Klaus tvrdí, že při schválení Lisabonské smlouvy naši politici „opakují chyby minulosti.“ Je to ironické tvrzení. Největší chybou naší minulosti dnes je totiž sám Václav Klaus. Naše budoucnost musí být bez něj. Naše vláda zkazila naše evropské předsednictví. Nerespektováním demokratických procesů Klaus opovrhuje demokratickým rozhodnutím Čechů i téměř 500 milionů občanů zemí, kteří smlouvu schválili. Bude nám za to Evropa vděčná?

Martin Jan Stránský
lékař, vydavatel, publicista