Na prezidentech záleží

Přes systematické utlačování opozice a médií v Rusku ukázal Putin světu, jak autokracie ve spojení s rozsáhlou politickou mafií může krásně „vyhrát“ volby. I když výsledek byl zaznamenán západními státy jako „krok dozadu“, ve skutečnosti to tak vůbec není. Pro Rusko, které se téměř utápí v petrodolarech, jež jsou pod kontrolou dobře organizované oligarchie s Putinem v čele, výsledek voleb reprezentuje návrat Ruska do přirozeného stavu nerovnosti, jehož kořeny nemohly být ovlivněny pár lety pseudodemokracie tím, že vychází z mnohasetletých dějin carské a poté bolševické represe.

Nedávné prezidentské volby ve Francii byly o něčem jiném. Jednalo se o boj mezi pokračovateli nabubřelého zavedeného socialistického systému a těmi, kteří upozorňovali na to, že tento systém je neudržitelný. Na rozdíl od Ruska byl výsledek takový, že Francie se nevrátila do „staré polohy“, ale místo toho si hledá novou. Stejně tak jako Gorbačov věděl, že komunismus nemůže přežít v dané formě, Sarkozy uznává, že francouzský model socialistického státu se musí modifikovat, což prokázal krátce po volbách, když porazil předvídanou protestní stávku prakticky všech národních oborů.

Co se týče prezidentských voleb v roce 2008, letos v listopadu bude celý svět hledět na Spojené státy. Už dnes jsou volby považovány za naprosto bezprecedentní. Za prvé, poprvé kandiduje na post jak žena Hillary Clintonová, tak černoch Barack Obama. Za druhé, k dnešku žádná ze stran zatím nemá jasného favorita, což je pro Ameriku výjimečné. Soubor vážných kandidátů je pestrý, což reflektuje současné roztříštění společnosti. Nicméně i při takovém výběru lze rozdělit kandidáty na ty, kteří reprezentují skutečnou změnu v myšlení, jako je B. Obama, tedy krok „dopředu“, a na ty, kdož chtějí udržet washingtonský status quo – většina republikánů a rovněž Hillary Clintonová. Pro Ameriku a pro svět to bude zásadní rozhodnutí.

V České republice se za měsíc rozhodne, kdo se stane prezidentem. Podobně jako v uvedených případech se jedná o pokračování status quo, anebo o pokus vstoupit do jiné národní polohy. Je to nejzávažnější moment v polistopadových dějinách. Švejnar se soustřeďuje na proevropskou integraci, ekonomickou reformu a otevřený dialog, zatímco Klaus říká nám občanům, že bychom měli být obeznámeni s jeho stanovisky prostřednictvím jeho předchozích činů a prohlášení. Budu tedy citovat tři: „Komunisté neměli víc peněz než kdokoliv jiný“, „Soudci si uzurpují moc, která v demokracii oprávněně přísluší světu politiků“, „Neznám žádné špinavé peníze“. (Kompletní zdroj citátů viz www.nemluvizame.cz).

Na výzvu k debatě odpovídal Klaus, že to „není v mém zájmu“, přičemž potvrdil, že ho zajímají pouze poslanci, kteří ho budou volit. Pouze po opakovaném tlaku „přistoupil“ Klaus k debatě se Švejnarem, která se údajně odehraje na půdě Poslanecké sněmovny. Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že „demokracie je dialog“. Věděl, co říká.

Prezidenti jsou důležití. Dvacet let po pádu komunistické říše se bude rozhodovat o tom, jestli jsme s to otočit list „transformačního“ období, charakterizovaného nedbalostí a pohrdáním našich čelných politiků, a začít volit ty, kteří nejsou postiženi minulostí.

Budeme s to přijmout, i když opatrně, nového prezidenta, který má snahu s námi spolupracovat a objasnit cestu, jež povede k našemu návratu do přirozenější polohy našeho obrození a k budoucnosti, kterou nám dějiny nikdy nedopřály a která je teď na dosah? Tytéž dějiny nám ukázaly, že zhruba každých dvacet let se my, Češi, pokusíme o něco dobrého. Pokud počítám správně, ten čas nastal.