Rathův vzor: rok 1948

Působení ministra Ratha je doprovázeno řadou kontroverzních kroků, proti kterým se postavilo více než dvě stě tisíc lidí formou petice a více než pětadvacet zdravotnických organizací zastupujících nemocnice, ve kterých je absolutní většina lůžek i lékařů v této zemi. I když opozice v každé zemi přirozeně těží z protivládních protestů, zorganizovat tak různorodé a nezávislé seskupení zdravotnických a občanských organizací do jedné kauzy se nepodařilo žádnému ministrovi ani žádné straně v našich polistopadových dějinách. Pokud ODS je skutečně tak schopná, i skalní nevolič by jí musel přiznat volební vítězství.

Máme protiústavní zákon

Nejposlednějším z kroků pana ministra je zákon týkající se takzvané sítě neziskových nemocnic, který zařazuje nemocnice do „státní“, nebo do „soukromé“ kategorie. Pacienti, kteří navštíví soukromou nemocnici, budou muset zaplatit. Kvůli tomu některé nemocnice nejspíš zaniknou a pacienti budou muset cestovat dále za jiným lékařem.

Není možné tvrdit pacientům, že mají zdravotní péči zdarma, a nutit je platit. Není možné převzít do státního majetku jedním šmahem veškeré dosud vložené investice do dané nemocnice. Zákon je zjevně protiústavní.

Měl by to být pacient, který stejně tak jako dnes podepíše s pojišťovnou smlouvu (ve které je daný rozsah kryté péče), zatímco zdravotníci by se mohli libovolně registrovali u kterékoliv pojišťovny. Tím dostane pacient větší výběr za stejné peníze, státu přece nevadí, komu zaplatí za stejnou péči. Lékaři by pracovali pro své pacienty, nikoliv pro pojišťovny. Ty by si konečně začaly mezi sebou zdravě konkurovat. Rozhodující kritériem by se stala kvalita péče a došlo by k značné debyrokratizaci. Lékařská komora by monitorovala standard péče, stát by kontroloval pojišťovny, staral se o základní síť zdravotnických zařízení a hradil veškerou nouzovou péči do doby stabilizace podle ceníku, který by museli všichni zdravotníci respektovat. Proč má někomu stát platit jen na základě právní formy?

Tři otázky pro ministra

Boj za znárodnění zdravotnictví ve stylu roku 1948 vede ministr rekordním způsobem. Do čtyř měsíců Rath vytvořil ve spolupráci s ČSSD a KSČM, prezidentem lékařské komory Kubkem (exprezidentem Lékařského odborového klubu, který Rath založil) a novým ředitelem VZP Horákem, jak bylo jinde zmíněno, bermudský trojúhelník, ve kterém mizí průhledné způsoby uvažování a plánování a otevřená diskuse. Tím naše země jako jediná v Evropě opouští trend, jenž postupně staví pacienta do centra zdravotnictví.

Ke dnešku se ministrovi nepodařilo srozumitelně odpovědět na tři klíčové dotazy:

1. Na právní vady zmiňovaného zákona předem upozornili různí politici a odborníci. Proč prosazoval Rath zákon, jehož právní řešení (novelizace) bude stát nejen další peníze. Pokud si ministr myslí, že takovéto vady v zákoně neexistují, proč je věcně nedementoval?

2. Jaká demografická, odborná a další možná kritéria použil Rath pro rozhodování, která nemocnice se dostane na jím vytvořený seznam privilegovaných nemocnic? Jedná se o zavedení „státní sítě“ a o znárodnění majetku v hodnotě přes 200 miliard Kč (o propouštění zaměstnanců a zavírání nemocnic nemluvme). Je nemyslitelné, že by podrobná profesionální analýza, která by obsahovala klíčová kritéria pro rozhodování, nebyla k dispozici a že ministr rozhodoval čistě sám. Proto by tuto analýzu měl Rath zveřejnit.

3. Znárodnění zdravotnictví, zvlášť tak, jak ho provádí Rath, automaticky znamená omezení dostupnosti péče a konkurence. To vede k poklesu kvality, navýšení nespokojenosti, k prodloužení čekacích dob (viz Velká Británie) a k postupném navýšení nákladů. Jaké jsou očekávané pozitivní ekonomické dopady a přesné mechanismy vedoucí ke zvýšení kvality zdravotnické péče cestou jejího znárodnění?

Kdyby se ministru Rathovi podařilo odpovědět klidně a věcně na uvedené dotazy, jsem přesvědčen, že by to vedlo ke zvýšení vzájemného pochopení a snížení napětí.

Martin Jan Stránský
lékař a vydavatel časopisu Přítomnost