Nedotknutelnost KSČM

KSČM se bude stěhovat z centra Prahy do Vysočan, do budovy, která má mít dva suterény a pět nadzemních pater. Tedy o něco menší než současné sídlo v ulici Politických vězňů. Současnou budovu, kterou výhodně pronajímají, prodá KSČM za částku blížící se půlmiliardě korun.

Šestnáct let po skončení druhé světové války se rozhodla Nacistická strana (s volební preferencí kolem 20 procent) prodat hlavní sídlo v ulici Oběti holocaustu v Berlíně za obrovské peníze a přestěhovat se do nové budovy na východoněmeckém venkově.

Současná česká realita totiž určuje, že první odstavec je pravdivý (včetně smutně ironické adresy KSČM), zatímco jiná realita, ve které se upřednostňují jiná pravidla, určila nemožnost druhého scénáře.

KSČM nezabila tolik lidí jako nacisti. Nicméně přiškrtila každodenní život deseti milionům našich spoluobčanů, pár set tisíc uvěznila a pár dalším tisícům dala kulku do hlavy nebo do zad. V nedávné diskusi se studenty Karlovy univerzity se konečně nechal Václav Havel slyšet, proč nepostavil KSČM mimo zákon. „Společnost byla se stranou do té míry zapletena, že těžko mohla existovat vůle výrazně tu stranu změnit,“ odpověděl bývalý prezident. Pět let před revolucí bylo členství KSČM na vzestupu, většina nových členů se narodila po roce 1948.

V tisku stále čteme, že premiér se kamarádí s bývalým estébákem, že na tom či onom ministerstvu pracuje bývalý komunistický funkcionář. To, že předseda KSČM Vojtěch Filip zaměstnává bývalého velitele komunistické tajné policie Františka Hanzalíka nikomu v tisku a ani nám zřejmě nevadí – je to přeci „logické.“

Ve stejném tisku zároveň nalezeme ankety ve kterých 65% z nás se domnívá, že KSČM je „zločinecká strana.“ Tu je odhalen paradox naší společnosti ve své prostotě: Václav Havel měl pravdu tehdy a ta pravda stále žije dnes. Většina z nás stále toleruje naši domácí verzi Nacistické strany, zatímco ji statečně odsuzujeme v anketě. Krčíme rameny – nechce se nám jít do ulic a skandovat, aby se KSČM postavila mimo zákon a tak dát našim dětem jednou a navždy jasně najevo, že se jednalo o zrůdnost, která se nemá opakovat.

Nebylo by to pouhé gesto. V případě, že bychom k tomu našli cestu, otázky typu, jestli premiér by měl jednat s komunisty a kamarádit se s bývalým estébákem, nebo jestli prezident by měl být zvolen s podporou KSČM – všechny takovéto otázky a úvahy by se dostaly do úplně jiného pohledu, přičemž odpovědi na ně by byly spíš černobílé, nikoliv zakotvené v dnešním šedém alibismu.

To, že tento bod zůstává vskutku stále nevyřešený, je jádrem dnešního neklidu. Vede to k tomu, že jak tisk, tak lid je dnes nucen téměř hystericky řešit otázky, jako je možný dopad budoucí „spolupráce“ mezi ČSSD a KSČM. To, že téměř každý komentátor přistupuje k této situaci s pohledem, že zavinění stavu je na straně ČSSD, která se chová „nepřirozeně“, zatímco KSČM se chová „přirozeně,“ je nejzazším důkazem pokrytectví naší společnosti. Zatímco důkladně šťouráme do finančního pozadí politiků – od financování Grossova bytu až po švýcarské konto ODS, necháváme soudruha Grebeníčka staršího, KSČM a její členy v krásném klidu. Strana, která vytunelovala duši národa před revolucí a která v přímé linii běží dál, která kšeftuje půl miliardy sem, půl miliardy tam, zůstává nedotknutelná.

Dokud se do fungování a působení KSČM nezačne šťourat alespoň stejně jako do jiných stran, dokud se strana buď netransformuje nebo nezanikne, naše vnitřní konflikty zůstanou s námi. Není totiž možné, abychom jednoho dne byli hrdí na něco jiného než na dobré pivo či hokejové zlato, dokud nenajdeme odvahu opustit starou realitu a přejít do nové.

Martin Jan Stránský
lékař, publicista, vydavatel Přítomnosti

Pražan 6.5.2005