Přechody

Paní Věra Lastovecká se rozhodla, že půjde na nákup do Tesca na Národní třídě. Bylo ji přes osmdesát a přesto – jak říkala – že jí zrak neslouží „jako kdysi“, byla pyšná na to, že nákup stále zvládá bez pomoci. Nejvíce ji těšilo, když ji její dcera Jana požádala, aby nakoupila „něco dobrého“ pro vnučku Lucii. Tak jako dnes.

Byl krásný den. Poté, co zahnula z nábřeží, šla pěšky po Národní třdě až dorazila na křižovatku Národní a Spálené. Tam vždy přecházela po přechodu přes tramvajové koleje na druhý roh a pak ještě jednou před Spálenou do Tesca. Přechod byl ale špatně vidět – zase ty zatracené oči. Žádnou tramvaj neviděla, ani auta, a tak se vydala přes přechod.

Zdeněk Doležal věděl, že má jen pár minut na to, aby předal dodávku na Malé Straně. Přestože kombík trochu cukal, když šlápl na plyn rychle dvakrát za sebou, auto nechcíplo. Kdyby ho pořád nevolali během jízdy z podniku na mobil, už by dávno byl na místě. V jedné ruce volant, v druhé mobil, řítil se kolem nároží. V podvědomí si nebyl jistý, jestli tam je ten přechod nebo ne – jezdil totiž stejnou cestou každý týden. Každopádně žádný dobře označený přechod neviděl. Ani ne po tom, co narazil do Věry Lastovecké. Její tělo se zvedlo do vzduchu rovnou před kapotou, a pak rovnou dolů. Padlo přesně mezi takřka neviditelné, vybledlé bílé pruhy. Kromě vteřiny bolesti, při které jí blatník rozdrtil pánev, necítila téměř nic. Smrt nastala okamžitě.

Ten přechod tam ještě je. Není ale prakticky vůbec vidět. Město se totiž o přechody nestará. Neudržuje je – ani v zimě, ani v létě, kdy vybledlé přechody na hlavních křižovatkách blednou až do ztracena. Jděte se na ten přechod na Národní podívat. Nebo na ten u vás, který také bledne. – Než zmizí úplně.