Idylická zpráva ze Southbury

Puvodni obyvatele Southbury ve statu Connecticut dorazili z Anglie kolem 1680, coz na Americke pomery je temer prehistoricke. Prestoze tato cast Ameriky se nazyva New England, vsude spatrite smes Anglickych a Indianskych jmen: Connecticut je ze stareho indianskeho jazyka, Southbury je presun z Anglie.

I kdyz Southbury ma vysadu mesta, ve skutku ma charakter vesnice. Krome spicatych bylych kostelnich vezi, zadny dum nesmi byt vyssi nez nejvyssi strom. Mesto lezi v severozapadni casti statu, casti povazovanou za nejkrasnejsi a nejtypictejsi tykajici se tzv. stylu New England – krasne kopce, malebna priroda, potoky a jezera se pstruhami. Podzim je tu nejkrasnejsi na celem svete – zlate a cervene stromy nemaji konkurenci tim, ze vecery jsou poznamenani hlubokym mrazem, zatimco dny jsou velmi teple. To vede k unikatni chemicke reakci unvitr listu stromu, pri ktere pigmenty se dostanou do “toxickeho” barevniho stavu. Podzimove barvy, spojene s mistnim antikvariatstvim tu pritahuje turisty z celeho sveta. Casto se ubytji v Curtis House, nejstarsim hostinci v Connecticut, zalozeny v roce 1730 ve vesnici Woodbury, asi 18 km na sever od Southbury.

Jak zacina byt patrne, tato cast statu je tez nazvana “the burys.” Krome Southbury se mistni vesnice a mesta jmenuji Woodbury, Roxbury, Danbury a Waterbury, pricemz tyto mesta v Anglii lezi siroko a daleko od sebe. Zpusob rozhodovani pri jmenovani mest neznam, ale jiste tam byla nejaka finta.

Tradicne, vsechny domy se tu stavi z bileho dreva, kazde okno ma cerne okenice. Na rozdil od ceskych vesnic, ve kterych jsou domky jeden vedle druheho, dle nepsaneho pravidla se tu stavby k sobe nesmi priblizit blize nez cca. 100 metru, tedy vzdalenost pri ktere by se soused slysel pouze kdyby kricel o pomoc, ale jinak ne. Americanum nikdy nechybelo misto a postavit si dum na vesnici tak, aby se nekdo koukal druhymu do okna je vrchol drzosti.

I kdyz v Americe si lidi vazi vlastniho soukromi a svobody, v New England je tato vlastnost tvrde zakorena. Dve mistni hesla z revolucni doby jsou “Live Free or Die” (zij svobodne, nebo zemri) a “Don’t Tread on Me” (neposlapavej mne). Je to prave soukromi kvuli kteremu prisli jejich predkove, coz jim umoznilo zit jak chteli a praktikovat nabozenstvi ktere chteli. Svedectvi techto priorit najdete vsude – v centrum zminene vesnice Woodbury je zachovano puvodnich padesat domu na kazde strane ulice, mezi ktere pred vice nez 200 lety postavili ctyri majestatne bile kostely postavene v klasickem kolonialnim stylu Jirho III. Kazdy stale slouzi jedom nabozenstvi ze stare Anglie – anglikanskem, episkopalskem, protestantskem a katolickem. Na rozdil od Ceske Republiky – Americane jsou silne verici. Ucast pri nedelni msi je temer povinna zalezitost, da se rici i ze spolecenskych duvodu. Jako dalsi poznamku nabozenskych korenu uvedu, ze na Americke minci je heslo “In God We Trust” (v Bohu duverujeme), zatimco nase ceske by asi bylo “Narod k Sobe.”

Do roku 1960 zilo v Southbury pouze par tisic lidi. Pak se stali dve veci – dorazila dalnice a rozjel se projekt Heritage Village, jeden z prvnich tzv. “retirement communities” (usedlost pro duchodce) v teto casti Ameriky. Vkusne zeleno-hnede dvoudomky dokonale zapadli do mistni prirody a projekt se rozjel. Dnes v Heritage Village zije kolem deset tisic duchodcu. Kazdy plati mesicni pausal druzstvu, ktere se stara o celou vesnici a o veskere opravy a udrzby. Maji sve ctyri bazeny, sest jezer, dve golfove hriste (ktere pozvolne se prolinaji vesnici), vlastni taxi servis a prvni pohotovost, a mistni centrum ve kterem je divadlo a pres padesat ruznych klubu, jako je klub fotografu, musikantu, apod. Jen klub houbaru chybi – Americane totiz vubec nezbiraji divoke houby tim, ze je povazuji za neco co berou fetaci. Uz jsme si zvykli na reakce sousedu, kdyz spatri jak moje deti sbiraji hriby ktere jim rostou metr pred hlavnimi dvermi.

Priliv duchodcu si vyzadal obchody a mladsi obsluhou, dalnice zase prilakala dalsi mlade rodiny ktere hledali lacine bydleni zatimco dojizdeli do hlavniho mesta statu Hartfordu na praci.. Vse se rozrostlo, nastesti pod prisnym dohledem mistni planujici komise. Vysledkem je, ze dnes v Southbury zije dalsich sest tisic mladych lidi, prumerna cena domu se pohybuje kolem 325 tisic dolaru. Byty neexistuji. Jsou tu tri centra na nakupovani ve kterych najdete temer vse co je v New Yorku, ktery lezi asi hodinu a pul na jih.

Nedavno jsme meli mistni volby – volil se starosta a dalsi cleny do zastupitelstva. Aby se usnadnilo voleni, bylo mozne jit volit na kazdem konci vesnice. Na zacatku Main Street se volilo v kosteli Svate Marie a na konci u hasicu. Stejne jako kazdy den, obrovska Americka vlajka tam vysela z okna – vlajky jsou totiz videt vsude narozdil od Evropy. Hasici stali pred vylestenymi cervenymi vozy, ktere schvalne vystrcili na chodnik tak aby se mohli pochlubit a zaroven pokecat s kazdym, kdo sel dovnitr. U dveri do volebni mistnosti me privital maldy kluk s holkou (oboum bylo asi sestnact let) a zeptali se mne, jestli mam nejake dotazy tykajici se voleni ci zachazeni s pakou. U dalsiho stolu jsem predlozil starsi pani svuj ridicak na kterem mam domaci adresu. Preskrtla si moje jmeno v seznamu, presel jsem za oponu, oznacil jmena kandidatu, a zatahl pakou.

Na ceste ven jsem povinne pokecal s hasicemi a pak odvezl jednoho kolegu z Plzne, ktery u mne prespal, zpatky na Yaleovu universitu, kde oba pracujeme. Jardik je tu na trimesicni stazi v mikrobiologii, je to jeho prvni cesta do Ameriky. Cesta trvala ctyricet minut autem, pres vesnice a jeste mensi vesnice. Oba dva jsme se koukali ven, na farmy s konemi a s kravami, na pole s vyschlou kukurici a na lesy s poslednimi zlatymi listy podzimu. Az po jedne dlouhe zatacce z kopce, po ktere jsme nahle narazili na benzinove pumpy, dealery aut a supermarkety predmesti New Haven a spatrili neogoticke budovy university ve vzdalenosti, jeden z nas promluvil.

Martin Jan Stránský