Přežití jako hlavní přednost

Naše země opět prochází vládní krizí, rozsáhlejší než všechny předchozí. Jde totiž o průlom, a nejen o jeden. Zaprvé, dostalo se nám nevídané výše hrubých lží a pokryteckých tvrzení od těch, kterým platíme za to, aby nás reprezentovali.

Zadruhé, ti, kteří nás v minulosti mučili a týrali, představují jediné politické lepidlo pro udržení současné frašky. I když se tváříme, že se to vše vlastně dalo očekávat, je cítit určitý neklid a frustraci. Jeden běžný a nenápadný občan, Erik Matouš, se rozhodl pořádat demonstraci každou středu před Úřadem vlády (nyní se přestěhovala na Václavské náměstí) a jiní běžní občané zase zaplatili nemalou částku 30 tisíc korun za to, aby se jejich fotografie ocitla na billboardu s heslem „Stydím se za svého premiéra“.

Tyto případy potvrzují, že propast mezi Malou Stranou a národem se nadále rozšiřuje. Říkáme si, že horší to asi nemůže být, že jakákoliv změna stejně nebude za nic stát.

Mezitím memoáry našeho bývalého premiéra Miloše Zemana mizí z pultů jako piva na zabijačce. Byl to právě Zeman, který začal transformovat úřad premiéra do instituce solidního bulváru.

Neuvěřitelné vykrucování a tragikomická omluva národu Stanislava Grosse zajistily, aby proměna úřadu byla úplná. Stejně jako ve funkci premiéra, Zemana neopustilo jeho nabubřelé vystupování ani jeho hulvátský slovník. Tím nezklamal čtenáře, kterým předvedl přesně to, co očekávali, a to, za co zaplatili.

Svým úžasným titulem Jak jsem se mýlil v politice se Zemanova publikace zapsala do českých dějin jako ukázkový dokument úrovně politiky a politiků pro budoucí badatele této doby.

Naše domácí divadlo se však odehrává na jevišti většího, evropského pitvoření. Francie a Německo otřásly zásadami maastrichtských kritérií a dokázaly celému světu, že sjednocená Evropa, která respektuje dohodu podepsanou všemi členy, je stále hluboko pod obzorem. Přežití jednotlivých politických táborů v těchto dvou zemích, stejně jako v naší, má zřejmě absolutní přednost.

Už vidím, jak náš prezident, přední euroskeptik ve střední Evropě, kýve palcem a vrtí hlavou. To ale pouze přispěje k pocitům xenofobie a méněcennosti, které vzhledem k našim nešťastným dějinám stále přetrvávají a přispívají k naší frustraci a pesimismu.

Zatímco pan Matouš pořádá demonstrace za odstoupení premiéra a hromádka dalších běžných občanů se nechává fotografovat pro billboardy, většina z nás sedí doma a lpí na tom, aby se na jaře rychle oteplilo a utlumila se tak naše úzkost národním rituálem chataření.

Pro většinu z nás je víra v lepší budoucnost slabší, než byla před patnácti lety. Stejně jako tehdy jsou tu jaro a chata, které nám nabízejí únik od toho, co si myslíme, že nemůžeme ovlivnit. Z prahu chaty totiž vidíme před sebou vlídný fyzický i duševní kraj, daleko od toho na Malé Straně.

A v případě, že by se nám po tom druhém stýskalo, stačí sáhnout po Zemanových memoárech.

Martin Jan Stránský, lékař a vydavatel časopisu Přítomnost