Potřebujeme opět konflikt

Úsloví „abychom byli lepší, musíme být na sebe tvrdší“ se naprosto vytratilo.

Přišel jsem do této země před čtrnácti lety čistě kvůli principu a rodinné tradici. Neříkám to proto, abyste si mysleli, že mám nějaké ušlechtilé zájmy, ale prostě kvůli tomu, že jednoduše to tak bylo. Rodina utekla před komunisty, aby si zachránila životy. Komunisté nám ukradli vše, co jsme měli. Slíbil jsem dědečkovi, který bojoval za návrat svobody do Československa celý život, že až ta možnost nastane, pojedu do Čech. Stalo se tak. Zklamání, které mě potkalo po návratu, nebylo neočekávané (byl jsem předem dobře informován), ale i přesto bylo nepříjemné. Nebyl jsem sám, týkalo se to nás všech. Moje naivnost se připojila k naivitě osvobozených Čechoslováků, kteří věřili, že se vše rychle zlepší.
Do jaké míry jsou nezdary ale pouze naše? Jak naše země, tak celý svět se víc a víc rozděluje na ty, kteří mají a na ty, kteří nemají. Během posledních čtrnácti let jak v České republice, tak i ve světě, celá střední třída pomalu mizí. Je to svět, ve kterém se veřejně podřezávají krky rukojmích, přičemž jedna polovina poukazuje na brutalitu, ale její křik je rozředěn zcela mlčící druhou polovinou. Je to svět, ve kterém letadla létají do mrakodrapů, vlaky plné lidí explodují a mladé slečny se vyhodí do povětří, aby zabily co nejvíce nevinných. Kde jsou ti normální lidi?

Evropa má krátkou paměť

V Evropě se zavedlo pravidlo, že čím delší dějiny, tím kratší paměť a tím silnější alibismus. Stejně tak jako vždy je stále evropským zvykem pomlouvat spojence – hysterické chování Francie a Německa vůči zemi, která jim dvakrát během poslední stovky let zachránila národ a zaručila budoucnost, je důkazem. V Evropě, zvlášť v postkomunistických zemích, se úsloví „abychom byli lepší, musíme být na sebe tvrdší“ naprosto vytratilo. I když Amerika stále vede svět, při bližším zkoumání se zjistí, že je to národ, který je polarizován jako nikdy jindy. I tam se objevují trhliny.

V arabském světě se během posledních tří set let poměry prakticky nezměnily vůbec. Je to prostředí, ve kterém vládne pouze pár lidí na úkor všech, ve kterém demokracie ani v jednom případě neexistuje, a ve kterém se stále usekává ruka za krádež. Zdá se, že ani jeden z těch světů nedokáže s tím druhým komunikovat.
Komu dovolujeme, aby nám dnes velel? Americký prezident začal válku na základě falešných důkazů. Bývalým teroristům, jako je Muammar Kaddáfí, otevíráme náruč, zatímco Jásiru Arafatovi, který dnes podporuje terorismus a poskytuje azyl masovým vrahům, dovolujeme, aby byl nadále nositelem Nobelovy ceny za mír. Do „Nové Evropy“ volíme podvodníky, jako je Vladimír Železný, kteří nás mají reprezentovat a mluvit za nás. Stále tleskáme soudruhu Grebeníčkovi, který kdyby měl tu moc a možnost, opět by nám střílel do zad jen za to, že chceme přejít pole, abychom byli svobodni.

Ani jeden z těchto lidí se nedostal do svého postavení náhodou, ale pouze díky naší spolupráci a podpoře. Od Železného a Grebeníčka po Kaddáfího, Arafata a Saddáma Husajna, nejsou tu oni pro nás, ale my pro ně. Víc než 25 procent z nás volí Nezávislé a komunisty do Evropského parlamentu. Je to stejné procento jako počet členů KSČ a fízlů v bývalém Československu. Jsme nepoučitelní – stále líbáme ruku, která nás týrá. „Bylo to vlastně velice těžké období, ve kterém se pan Železný, stejně jako každý jiný, musel orientovat v zákonech. Měli bychom mu to odpustit,“ nechal se nedávno slyšet jeden senátor. Kde jsou ti normální lidi?
Potřebujeme se vrátit do stavu otevřeného konfliktu s jednoduchou tlustou čarou. Proč oceňujeme prezidenta, který rozděluje, kárá, varuje a kritizuje a tak nás nadále drží v nejistotě? A tak sedíme doma v šeru a koukáme se na slunce, které pomalu zapadá nad našimi zasněnými národními symboly minulosti. Jsou to symboly dob, které jsou mnoho set let staré, ale které patří světu, jenž se vůči naší krátké paměti a neschopnosti poučení pramálo změnil. Kde jsou ti normální lidi?

Martin Jan Stránský; lékař a vydavatel