Co příště udělat jinak

Zatímco hladiny českých řek poklesly, názory na povodňové situaci se začínají krystalizovat. Od pánů Klause a Špidly až po pána v ulici je slyšet zasloužený dík za skutečnou solidaritu jak u hasičů, vojáků a policistů, tak u řádného občana. Přesto se jako zjevný jeví názor, že ne všechno bylo a je v pořádku a že určité věci by se měly přehodnotit a prošetřit. Ve Španělsku je známo přísloví „Všechno špatné je pro něco dobré“. Charakter každého národa se tvoří nejlépe překonáním krizí. Nyní se v takové situaci nacházíme. Poté, co akutní šok způsobený povodní přejde a nastane pocit zoufalství u postižených, vyvstane otázka: zvítězí návrat k dosavadní chalupářské mentalitě, nebo se najde politik, který prodlouží a posílí současnou vlnu bratrství a soucitu panující mezi obyvatelstvem?

Proč nepromluvili?

Odpověď na ni patří mezi hlavní úkoly vlády. Doposud ji vláda a hlavní státní činitelé naprosto zanedbávají. V každé vyspělé zemi, kde je vyhlášen krizový stav, vystoupí hlavní státní činitel a promluví k národu. Ne v novinách, jak to doposud prezident Havel a premiér Špidla dělali, ale přes „řeč k národu“, kterou odvysílají všechny televizní stanice a kterou přetisknou všechny noviny. Když mluví prezident k národu každého prvního ledna, proč nás podobně neoslovil teď? Obraz prezidenta a vedle něho premiéra, sedících vedle sebe, kteří by oznámili, co se stalo, jaká opatření se plánují, vše spojeno s poděkováním nejen našim občanům, ale i zemím, které nám pomáhají, by silně podpořil další národní semknutí. To se však nestalo. V každé vyspělé zemi, v níž je vyhlášen nouzový stav přesahující polovinu území, se vytvoří krizový štáb, který koordinuje situaci a jedná s veřejností. Je pravda, že situaci „řeší celá vláda v nepřetržitém zasedání“; jenže vidět, jak každá oblast, město a okres bojují samy za sebe, jak krajští hejtmani budují místní plány bez centrální koordinace, je trapné.

Chyběl krizový štáb

Co bránilo tomu, aby se vytvořil krizový štáb složený z ministra životního prostředí, policejního prezidenta a náčelníka generálního štábu, který by veřejně poskytoval informace dvakrát denně prostřednictvím pravidelné tiskové konference? Proč nebylo vybudováno jedno koordinační centrum s pravidelným jízdním řádem přístupným pro tisk a televizi a proč musela veškeré informace nejen rozšiřovat, ale i řídit a koordinovat média, a ne toto krizové centrum? Co se stalo, musí být využito, nikoli zneužito. Druhá povodeň v období pěti let ukázala, že stát a jeho politici se toho moc nenaučili. Na druhé straně ukázala, že občané této země dovedou být skutečnými hrdiny a že jsou dychtiví po tom, aby to hrdinství znovu jen tak nezmizelo, ale aby se měli čeho chytit a držet v následujících dnech a měsících, které budou pro mnoho lidi ještě těžší. Na vyschlé povodňové půdě tak může vyrůst malý stromek nové národní identity.