Víra jako klíč k dnešní době

Pro mnoho lidí jsou Vánoce a Silvestr obdobím, kdy hledají poslání a ukotvení v životě a budoucnosti. Pohled do budoucnosti společnosti však zůstává mlhavý. Místo toho, aby se naše společnost, a s ní vize národní budoucnosti, začala definovat, je stále pod vlivem různých nesourodých proudů, které ji dělí do frakcí. Jediné, co tyto frakce sdělují společně, jsou hodnoty, které však slouží pouze jako ukazatelé úspěchu: pak vítězí finanční nezávislost a seberealizace. V tom případě morální stanoviska jako hodnotící nástroj zůstávají stranou. Přesto je znát, že tomuto konceptu něco chybí. Možná proto, že sváteční náladě (často nucené) se nedaří tyto nepříjemné pocity úplně skrýt. A tak je frustrace, netrpělivost a tzv. „blbá nálada“, o které bylo tolik řečí, mezi námi dál. Lze ji spatřit nejen na obrazovce a v tisku, ale i všude kolem nás v každodenním jednání lidí v tramvaji, v hospodě, v obchodech.

I když se začíná mluvit o možných příčinách a řešeních, stále převládá pocit, že to vše stejně bude k ničemu. Dokonce jsou slyšet slova „začínání znovu“ týkající se nejen ekonomiky a kultury, ale i státních institucí. Domnívám se, že tato slova skutečně nabízejí řešení, ale v jiném smyslu, než byla až dosud používána. Mělo by se „začít znovu“, ale „začínání znovu“ by se mělo týkat obnovy toho, co zmizelo z národního vědomí – principu víry. Nemám na mysli víru jako čistě náboženskou záležitost, ale spíše uznání řádu, který stojí v životě nade vším.

Většina českých občanů se nehlásí k žádnému náboženství. Mohou tedy být považováni v jistém smyslu slova za ateisty. Domnívám se, že dnešní český ateista tímto „nehlášením“ reflektuje svůj vztah k církvím. Tento vztah vychází ze všeobecné české nedůvěry k institucím. Zároveň je pravdou, že tuto nedůvěru posiluje příklad české římskokatolické církve, která se kromě nešťastné restituční politiky nedovede zbavit klášterního přístupu k regenerování víry ani osifikovaného přístupu k postmodernímu životu. Do jaké míry se vztah občana k církvím skutečně rovná vztahu mezi občanem a uznáním existence jakéhosi vyššího řádu, dokonce i Boha? Existenci vyššího řádu lze přinejmenším spatřit v tom, že každý za sebou i po své smrti zanechá něco věčného. Například zemře-li lidská bytost a vesmír existuje i po její smrti, nemohou atomy, ze kterých byla stvořena, zemřít. Stanou se buď částí nějaké/něčí nové tkáně, nebo se změní v energii.

Jsou tu také naše děti, tedy přímí nositelé našich genů. Dále po nás zůstávají vzpomínky, činy a události, které jsme v minulosti ovlivnili, které ovlivňují dál, dokonce i trvale. Jedná se tedy o proces regeneračního kyvadla. Jak daleká je cesta od uznání trvalé regenerace a řádu s ní spojeného k uznání nevyhnutelnosti dalších pravidel, mezi které patří konečné vítězství pravdy a spravedlnosti nad zlem? Neúspěch společenských reforem a původ současné frustrace spolu přímo souvisí. Klíč k jejich odbourání je právě víra. Nastolení víry jako společenského a všeobecně chápaného principu povede k nové a správné bilanci občana o otázkách jako politika, ekonomika či jednání. Právě vyšší principy jako víru je nutné uznat dříve, než se člověk obrátí k zákonodárství, politice a každodennímu životu. Dobré pochopení tohoto pořadí lze spatřit při vzniku zemí, například Ameriky, Austrálie a Velké Británie a jejich kultur. Ani v Evropě neexistuje jediná skutečná demokracie, ve které by principy náboženství a víry nebyly řádně ukotveny. Míra našeho ateismu dnes představuje nejpodstatnější zábranu vůči skutečně demokratickému myšlení a chování v naší zemi. Připustíme-li si tento problém, nabízí se jeho řešení. Stojíme před obrovskou možností pro církve i pro občany: začít se věnovat hluboce podceněné a potlačené otázce našich vnitřních potřeb a jejich návaznosti na vyšší principy. Jen tak si občan, občan-politik, soused, přítel a příbuzný uvědomí svůj skutečný vztah a roli ve společnosti, včetně sepětí zodpovědnosti a odměn, které tento vztah přináší.

Autor je vydavatelem Nové přítomnosti