Hra na housle

Průmyslový Titanik České republiky Chemapol narazil na svůj ledovec a nyní se potápí. Počet dalších potápějících se lodí českého průmyslu vzrůstá. Dochází k řetězovým reakcím: Chemapol dluží miliardy bankám; zdravé úvěry se ukazují být nezdravé; „účetní chyba” ministerstva financí vedla k nezdravému růstu rozpočtového schodku a rok 1999 asi opět zaznamená negativní ekonomický růst, při němž nezaměstnanost nejspíš překročí deset procent. V případě, že stát bude muset nouzově zasáhnout a nabídnout další finanční infuzi k záchraně České spořitelny a Škodovky, co zůstane na financování dalších nedostatečně privatizovaných státních pijavic, jako jsou systémy zdravotnictví, dopravy a státní správy?

Na tomto pozadí se dozvídáme, že se Senát České republiky po debatě opět rozhodl komerčně pronajmout posvátné prostory Rytířského sálu k módní přehlídce. Předcházející dvě přehlídky přinesly celkovou sumu 15 tisíc korun do senátní pokladny. Člen organizačního výboru senátor Jiří Šenkýř nicméně tvrdí, že se tu jedná o „velký byznys”. Takové efektivní využití času nechybí ani v parlamentu, kde poslanci, místo aby spolupracovali na řešení současné krize, se nadále zabývají handrkováním o tom, kdo bude či nebude v jejich stranických stínových vládách. Začíná být ale zřejmé, že ze všech poslanců dohromady by se stěží sestavila jedna schopná vláda.

Kdo opravdu neselhává v dnešní krizi, to jsou komunisté. Tato strana, jediná komunistická strana v Evropě, která se neomluvila za vlastní minulost, se nyní těší podpoře jednoho z deseti z nás. Tento fakt vystupuje nenápadně, ale poukazuje na skutečnou hloubku a příčinu dnešní krize. Jedná se o krátkou paměť, o alibismus, při kterém se zapomíná na základní relace mezi příčinou a důsledkem.

V roce 1991 se zlo a maladaptivní pocity a reakce s nimi spojené nevyloučily, ale pouze skryly a proměnily. Právě toto zlo a s ním neomezený sklon ke korupci, finančním machinacím, pokrytectví a manipulaci stojí za dnešní ekonomickou a společenskou krizí. Neochota a neschopnost provést nezbytnou privatizaci (jako jedinou možnost ekonomické záchrany této země) a s ní spojený malicherný pocit, že „dáváme něco někomu jinému”, rovněž vyvěrá ze stejného zdroje.

Takřka deset let po sametové revoluci zůstává náš nejhlubší problém neotevřený. Stále schází uznání skutečnosti,  že období 1948 až 1989 ovládal konflikt, který se vůbec neliší od občanské války – vždyť jedna část populace utlačovala druhou, když nastolila systém vražd, věznění a manipulace. Řešení nespočívá v odkývání, ale v přijetí faktu, že všichni komunisté, od vysokých funkcionářů až po řadové členy KSČ, jsou vinni. Pokud naše společnost tento fakt přijme a bude se jím řídit, konečně nahradí alibismus respektováním hranic dobra a zla. Toto respektování povede k odhalení opravdových příčin naší ekonomické krize i rozsahu dnešní finanční amorální korupce. Je na nás, aby se tyto kroky uskutečnily co nejdříve, naše děti přece nesmějí být zatíženy důsledky našich lží.

Legenda císaře Nera, který hrál na housle, zatímco hořel Řím, je známá. Zatímco senátoři debatují o tom, zda pronajmout Rytířský sál, zatímco poslanci staví stínové vlády a média chlácholí skeptickou veřejnost, Řím hoří. Kolik z nás tedy sáhne po houslích?