Pitomost

Poslanecká sněmovna České republiky zamítla návrh zákona, který by umožnil českým občanům volit v cizině. Ačkoli ke schválení zákona vyzval prezident Václav Havel, hlasovalo 84 poslanců především z řad komunistů, republikánů a sociálních demokratů proti návrhu, zatímco v jeho prospěch se vyslovilo pouze 72 poslanců a 11 zákonodárců se zdrželo. Poslanec Kolář zdůvodnil svou neúčast při hlasování tím, že mu selhal budík. Jiní poslanci byli toho názoru, že by provádění takového zákona bylo technicky složité. Tyto výmluvy jen potvrzují, že švejkovství nadále vládne českému parlamentu. V Polsku a Maďarsku nebylo krajanům odepřeno právo volit z ciziny; naši sousedi jsou tedy zřejmě technicky schopnější než my. Možná i v tom, že mají lepší budíky.

Mohlo by se tvrdit, že rozhodnutí našeho parlamentu bylo čistě politické, že dosluhující členové zákonodárného sboru se prostě chtěli zalíbit. I když platí, že každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží, členové parlamentu tentokrát hlasovali pouze podle preferencí občanů žijících v tuzemsku. Podle nedávného šetření Institutu pro výzkum veřejného mínění se totiž většina občanů domnívá, že krajané v cizině by neměli mít právo volit mimo území České republiky.

Jaké jsou tedy hlavní argumenty obou stran? Všichni se shodují na tom, že v každé zavedené demokracii je volební právo jedním ze základních občanských práv. Příznivci volebního práva v cizině argumentují mimo jiné tím, že ti venku nejsou méně zodpovědní než ti doma, že budoucnost naší země patří všem českým občanům, že odnětí práva volit dává krajanům jasný signál, že jsou považováni za občany druhé třídy, což jistě přispěje k jejich pocitu diskriminace. Kromě případné technické složitosti uspořádání voleb v cizině shrnul argumenty odpůrců této myšlenky nejlépe bývalý premiér Klaus, když tvrdil, že by měli volit pouze ti, „kteří mají s naší zemí víc společného než jen jméno a vzpomínky“, a že důsledky voleb dopadají více na občana doma než v cizině.

Než se dostaneme k výsledku samému, je důležité přesně si uvědomit, o koho se tu vlastně jedná. Především, a ze všeho nejvíce, jedná se o občana České republiky. V drtivé většině případů je to člověk, který se narodil na československém území, který chodil do české školy, který platil daně českému anebo československému státu. Je to nejen emigrant, ale i student, diplomat, podnikatel na služební cestě. Je to občan žijící v cizině trvale i ten, kdo byl nucen vycestovat jen na krátkou dobu. Je to člověk, který vlastní vůlí zvedá ruku a hlásí se o své občanské právo. Tento akt sám o sobě potvrzuje, že takový občan ke své zemi lhostejnost necítí, že v jeho hrudníku bije ne cizí, ale české srdce. Je to Čech, jeden z nás, náš bratr.

Co tedy nakonec rozhodlo o tom, aby bylo uvedené právo odepřeno těm, kteří se v den voleb ocitají v cizině? Nebyl to ani jeden z uvedených argumentů, ale nůžky české závisti, nůžky, které o další kus rozevřely mezeru mezi těmi doma a těmi v cizině.  A to s vydatnou pomocí české malosti, podle níž ti, kteří zůstávají doma, zcela jistě více zakoušejí, když nadále „trpí“ v domácích podmínkách, a jsou spíše oprávněni o nich rozhodovat než ti, kteří vychutnávají cizí ráje. To, že práva a věci s nimi spojené patří všem, tuto malost nezajímá. Česká malost nadále protéká jak vysokou politikou, tak každodenním životem. Jejím výrazem je i zvláštní dvoutvářnost, podle níž chceme to, co nemáme, ale o to co máme, o naše občanství například, se s nikým dělit nechceme. Není tedy náhoda, že ve stejném měsíci, kdy parlament schválil vstup České republiky do NATO, a to 154 hlasy proti 38, bylo zamítnuto právo českých občanů volit v cizině.

Síla NATO a zemí v něm silně angažovaných, jako jsou například Spojené státy, leží právě v tom, že se neuzavírají vůči ostatním a že jim naopak nabízejí partnerství. Partnerství s našimi vlastními občany žijícími v cizích zemích nadále odmítáme. Opět vychází najevo, že zůstáváme národem, jehož občané žijící doma dovedou velice dobře kombinovat oba přístupy – od druhých zvenčí očekávat co nejvíc, zároveň však nabízet co nejméně.