Naše cesta

Nedávno jsem v české televizi sledoval americký film, který se zabýval rasismem vůči černochům, tak jak se projevoval v jižních státech USA v šedesátých letech. V jedné scéně, krátce po vraždě nevinného černocha, se černošští vůdci rozhodli tomuto postavit. Jejich protest byl tichý, důstojný, a dojemný – tisíc mužů, žen a dětí kráčelo za rakví potichu a beze slova, jeden vedle druhého. A každý druhý měl americkou vlajku v ruce.

Těžko si lze u nás představit, že by při protestním vystoupení členové romské nebo jiné minoritní skupiny drželi v rukou českou vlajku. Proč tedy černoši drželi v rukou vlajku země, ve které tehdy barva pleti rozhodovala nejen o práci, bydlení a vzdělání, ale i o životě a smrti? Protože pro ně tato země znamenala určitý ideál a měli představu, že přes všechny překážky do ní patří jako rovnocenní občané a hlavně, ze všeho nejvíce, že do ní chtějí patřit jako rovnocenní občané.

Dnes opět budujeme naši novou republiku. Mluví se o transformaci, ať politické, ekonomické, nebo sociální. Debata o roli ekonomických pravidel nejen v ekonomice, ale i v ekologii, církevních záležitostech, zdravotnictví, společnosti vůbec, nemá konce. Nově posílená opozice teprve zasedá do svých křesel, zatímco v novém Senátu ještě ani křesla nerozestavili. Nicméně píše se sedmý rok po revoluci. Moc se změnilo a moc se musí změnit. Kudy tedy vede naše cesta? Čím vlastně jsme? Co to znamená být Čechem?

Řešení lze nalézt v jednom slově, na které jsme, zdá se, úplně zapomněli – patriotismus. Patriotismus (oproti nacionalismu) souvisí nejen s naší identitou národa a státu, s naší hrdostí v tom nejpozitivnějším slova smyslu, ale také s pocitem, který musíme mít hluboko v srdci a v duši, že patřit k tomuto státu je dobré, že ubližovat nebo pomáhat mu znamená ubližovat nebo pomáhat sám sobě. Potřebujeme, aby se z nás individualistů bez hranic stali individulisté, kteří také respektují zájem celku. Potřebujeme vystoupit jako národ jednotně, a do plného světla – se vším dobrým a zlým. Tohoto cíle nedosáhneme jen tak – napřed ho musíme chtít. Dokud ho ale nedosáhneme, zůstaneme vždy malí a plamen naší svobody bude vždy ohrožen větrem nejistoty.

Žádný z národů světa nespadl z nebe do svého hotového státu. Československý národ ale prokázal svou státotvornost a první republika vedená prezidentem Masarykem se stala vzorem demokratického, kulturního a lidského vývoje pro celý svět. Dnes jsme na řadě my. To, že v našem hlavním městě stále chybí pomník našeho prvního prezidenta, není tak pozoruhodné jako to, že dosud stále chybí potřebný smysl pro naši státnost. Chybí nám, řadovým, občanům i těm, kterým jsme propůjčili důvěru, pokud jde o budoucnost českého národa.

Nedovolme, aby naše nové dílo bylo zničeno. Co je pro nás dnešek, bude pro naše děti jednou minulostí, ale nyní je to základ jejich budoucnosti. A jestli se jim nebude něco líbit a půjdou do ulic, budou, jak doufám, držet v ruce českou vlajku. Tak to budou chtít a tak to budou cítit v srdci.

Martin Jan Stránský