Volič, o toho tu běží, ty troubo…

Když se zamýšlím nad volebními výsledky a sleduji povolební dění, mám z naší budoucnosti pocit stále příjemnější. Srovnávám totiž tyto volby se svou dvacetiletou praxí voliče ve Spojených státech amerických.

Pozoruhodné je především to, že naše volby vypadaly úplně normálně. Byly první v dějinách České republiky, ale mohly být klidně třeba dvacáté. Moje sekretářka nevěděla, zda má jít volit, nebo navštívit tetu. Jeden z mých přátel rozhodl, komu dá hlas, až na prahu volební místnosti, druhý to věděl už tři měsíce předem a třetí nad tím mávl rukou a odjel na chatu. Já sám jsem volil v době mezi odchodem z práce a nákupem. Když jsem potkal prvního konzula Velvyslanectví USA, zeptal jsem se, co tomu říká. Měl obrovskou radost, že byl ušetřen nekonečného úřadování. To by ho totiž čekalo, kdyby u nás měla monitorovat průběh voleb mezinárodní komise. „Co by tu dělali?“ dodal.

Volby dopadly tak, jak dopadnout měly. Nejvíc získali ti, kdo se nejvíc snažili. Zatímco premiér kombinoval thatcherovskou rétoriku, elitářství a svůj subtilní despekt vůči občanům, najal si Miloš Zeman skupinu poradců, kteří mu slepili ruce, položili mu je na stůl, odnaučili ho odpovídat na každou otázku slovy: „Jak vy sám dobře víte…“ – a poslali ho do světa. Zatímco vláda v Praze vykládala, co všechno dokázala, pan Zeman nasedl v šest ráno do partajního autobusu a v osm už tiskl ruce důchodcům někde na severní Moravě.

Výsledek voleb způsobil určitou krizi, ale také poskytl všem stranám příležitost získat novou zkušenost s vyjednáváním. Nadměrný počet politických stran se snížil a přiblížil se normě, což umožní vyšší efektivnost. Komunisté přišli skoro o třetinu křesel. Václav Havel se u kormidla procesu tvorby nové vlády stal jaksi „prezidentštějším“. Premiér i jeho koalice stanuli před faktem skutečné opozice a skoncovali s veřejným praním svého špinavého prádla. Opozice zjistila, že jí sice přibylo hlasů, ale že jí chybějí zkušení a praktičtí vůdcové. Proto teď všechny strany budují, posilují a jednají. Budou muset vyjednávat mnohem víc než dřív. Čeká je neustálý zápas a neustálý kompromis. Zkrátka – demokracie.

Nejvíc ale vyhrál volič. Když v prezidentských volbách v USA kandidoval Clinton proti tehdejšímu prezidentu Bushovi, zvolil si jako heslo své volební kampaně „Ekonomika, o tu tady běží, ty troubo!“ („It´s economy, stupid!“). Domníval se totiž, že pro volební vítězství je to ta nejdůležitější věc. Měl pravdu a vyhrál. Věřím, že v našich příštích parlamentních volbách bude většina politiků i stran chytřejší, dospělejší, tedy i lepší. Nejen proto, že budou zkušenější, ale že si uvědomí, že rozhodujeme my, voliči. Doufám, že na to nezapomeneme.

Martin Jan Stránský