Jak (ne)skončí Putin a jak můžeme skončit my – o psychologii Ruska

Válka Ruska s Ukrajinou je v plném proudu. Celý svět se nestačí divit tomu, jak vlastně dlouho a pečlivě Putin válku plánoval a jak opakovaně lhal, když tvrdil, že k invazi nikdy nedojde. Dokonale obalamutil idealistické politiky, kteří stále věřili, že jednáním se situace vyřeší.

Když v minulém roce začal počet ruských vojáků na ukrajinských hranicích stoupat, západní vyjednavači vůbec nepochopili situaci. Neuvědomili si totiž, nakolik jsou Putin a Rusko posedlí dlouhodobě zavedenou myšlenkou, že všechny národy kolem ruských hranic jsou vlastně vazaly „velkého Ruska“. Nejenže je Putin touto myšlenkou posedlý, pro něj Ukrajina byla vždy tím největším trnem v oku, což dokládá ruská okupace Donbasu v 2014. Vždyť Ukrajina válčí s Ruskem už 8 let!

Co se týče Putina, jde o zamindrákovanou osobnost s komplexem slaboduchosti. Jde o člověka, který žije v naprosto nevyléčitelné psychologické izolaci, který (stejně jako každý diktátor) neustále bojuje s komplexem méněcennosti. Ten si kompenzuje systematickou krádeží ze státní kasy (dnes je Putin nejbohatším člověkem na světě – proč to asi nevadí ruskému lidu?) a siláckými gesty, od polonahé jízdy na koni, předvádění osobní síly při judu až po vysílání 190 000 vojáků s cílem zabíjet nevinné sousedy a převzít jejich zem.

Někteří politici na Západě tvrdí, že za konflikt může pouze Putin a že ruský lid že je nevinný. Jak se to vezme. Rusko je národ, který je již od středověku psychologicky ustrnulý na jednom a tom samém bodě. Je to národ, který zná převážně utrpení a chudobu. Demokracii v žádném případě. Ze všeho nejvíc je to národ, který trpí úplně stejnými mindráky, které má Putin. Na sankce úplně kašle. Běžného občana se netýkají, a pokud o nich ví, tak je hrdý na to, že jim dokázal odolat. Není totiž vůbec těžké vypěstovat francouzská jablka anebo španělské papriky i v Rusku.

Stejně tak je Rusům šumafuk, co si o nich Západ myslí. Tím spíš, že se to kvůli cenzuře ani nedozvědí. Ruský lid, stejně jako Putin, totiž touží po jediném: obdivovat a psychologicky si osvojit mýtus vlastního „velkého Ruska“ a pak to zapít vodkou. Cíle je zapotřebí dosáhnout bez ohledu na morálku, o lidských životech nemluvme. Svědčí o tom zdrcující fakt, že v Rusku se těší největší oblibě právě ti vůdci, kteří zmasakrovali nejvíc vlastních spoluobčanů. Na prvním místě dnešního žebříčku popularity v Rusku je Josif Stalin (deset miliónů ruských obětí). Hned po něm je Vladimir Iljič Lenin (tři milióny ruských obětí). Píše se rok 2022. Jistě, že jsou i „lepší“ Rusové – kultivovanější –, kteří smýšlí jinak a s ničím takovým nesouhlasí. Jenže jich není dost.

Musí tedy být zjevné, že síla a hrozba je právě (a pouze) to, co ruská mentalita upřednostňuje. Rostoucí příliv peněz a zbraní ze Západu do ukrajinského „vazala“ dokonale legitimizoval psychopatologickou Putinovu myšlenku, že musí zachránit „velké Rusko“ přes „defenzivní“ invazi země, která se nešťastně odtrhla od své matky. Současná válka je dokonalým důkazem toho, jak Západ nechápe důležitost této deformované rovnice a upřednostňuje tu vlastní.

Na základě psychologického milieu Ruska a jeho vůdců se nabízí jen určité varianty, jak se vše vyvine. (Neříkám „skončí“, protože ono to neskončí.) Tou první je vnitřní puč či atentát, vedený generály a oligarchy poté, co si většina z nich (na základě prodlouženého vojenského konfliktu a možného zneklidnění populace skutečně efektivními sankcemi) uvědomí, že jediná cesta, která jim umožní vrátit se k tunelování národa a hromadění moci, je Putina se zbavit. Pokud by Západ našel odvahu a vydal na Putina mezinárodní zatykač, dalo by to legitimní záminku k tomu, aby se tak stalo. Dnes tohle není reálné. Ale politika se přece tvoří i tak, že se opakovaně mluví o tom nereálném tak dlouho, až se to stane reálným.

Dnes nejpravděpodobnější variantou je, že Putinovi se do cesty skutečně nikdo nepostaví, a tak bude pokračovat podle scénáře všech předchozích evropských diktátorů. Cesta je vždy jedna a ta samá. Stačí se podívat na Franca, Mussoliniho, Hitlera, Stalina, Miloševiće, na jejich dráhu, metody a na jejich konec. Stejně tak Putinovi jeho trvale nedokrmené ego nedá klid, dokud jeho „velké Rusko“ neovládne všechny země na ruských hranicích. Nabídka Putina jednat s Ukrajinou o „neutralitě Ukrajiny“ sice může dočasně pozastavit konflikt, ale paranoia na straně Ruska zůstane a útlak Ukrajiny se pouze promění do jiné formy.

Co bude dál? Semknutí Západu včetně vzniku efektivnějších sankcí, neschopnost ruského vojska rychle dosáhnout cíle, zjevná ochota ukrajinských mužů poslat ženy a děti na svobodu a zůstat doma a bránit svůj domov a konečně rostoucí nenávist světa vůči Putinovi samotnému představuje vážný a současně nebezpečný tlak na Putina a jeho diktátorské loutky. Míra následného lhaní a vyhrožování ze strany Ruska bude stoupat, a to přímo úměrně zoufalé potřebě dokázat sílu toho „velkého Ruska“. Skutečné a udržitelné ústupky ze strany Ruska nepřipadají v úvahu. Naopak. Dojde na standardní Putinovu taktiku: eskalovat tak, aby pak měl prostor pro deeskalaci. Vytáhne nukleární zbraně.

Byť je Putin systematický lhář, tak co se týče výhrůžek, ani jednou nelhal. Když se na začátku invaze nechal slyšet, že pokud mu bude kdokoliv stát v cestě, „budou důsledky horší než cokoliv, co jste viděli v dějinách“, pak to myslí smrtelně vážně. Jeho ego a „velké Rusko“ mu to nedovolí jinak. Den po Putinově prohlášení vyslovil bývalý ruský prezident Medveděv to „nepředstavitelné“ – že Rusko uvažuje o vypovědění nukleární smlouvy START. Dne 27. 2. 2022 Putin oznámil, že nařídil, aby ruské nukleární zbraně přešly do stavu první pohotovosti.

Ti, kteří si myslí, že to nejhorší se nemůže stát, jsou stejně tak slepí jako ti, kteří považovali válku na Ukrajině za blafování, podobně jako ti, kteří tvrdili, že Mnichov zachránil mír, anebo jako ti, kteří nebrali vážně Stalinovo převzetí Polska v 1945. Stejně jako tehdy naši západní vůdci doposud alibisticky obcházejí každý krok, který – aby byl efektivní – by musel bolet i naši stranu. Dodnes jim nevadí příliv peněz z pochybných zdrojů (přelévání biliónů dolarů ze strany ruských oligarchů na Západ), ani to, že se „šetří“ rozpočty přes nepřítele, což vedlo k absolutní závislosti naší země na levnější energetice z Ruska.

Není tedy divu, že západní reakce kolem invaze jsou zatím spíše dílčí sankce prezentované jako „tvrdé“ (pro koho?). Chybí dostatečná ochota postavit se proti zlu a pro věc se skutečně obětovat na sto procent. Jak? Rusko a jeho občané by se okamžitě měli odseknout od všeho – od všech bankovních kont v cizině včetně dolarových rezerv Ruské centrální banky v USA; měli by být vyloučeni z každé mezinárodní organizace, v níž je Rusko členem. Všechny majetky v ruském vlastnictví v cizině by měli být dočasně zkonfiskovány. Přicestování do všech demokratických zemí by mělo být zakázáno všem Rusům. Ruští občané musí být donuceni k tomu, aby se více zamysleli nad tím, koho mají za vůdce. Ať poznají svého vůdce a žijí s ním, alespoň nějakou dobu, v jeho vlastním světě, aby tak poznali, jaký skutečně je. A jako to nejdůležitější, dle stokrát opakované prosby Ukrajiny, měli bychom okamžitě vyslat mezinárodní spojenecký kontingent vojáků na defenzivní obranu Kyjeva. Vždyť Ukrajina je svobodná země, která nás o to na kolenou žádá, tak jako pomalu popravovaný žádá o své poslední přání. Pokud se tak nestane, bude (stejně jako bylo předtím) pozdě.

Na Rusko neplatí ani pravidla, ani zdrženlivý slovník, o diplomatických čajích ani nemluvme. Evropské mravní principy jsou pro Rusko relevantní asi jako kapka vody v celém moři. Je čas konečně pochopit, že Rusko zdaleka nepotřebovalo komunismus, aby vytvořilo konflikt se Západem, a že nejlepší věcí na studené válce bylo, že Rusko se pečlivě hlídalo, a proto válka nenastala.

Po pádu železné opony jednali všichni politici s Ruskem tak, jako kdyby se ruská středověká a zamindrákovaná mentalita spontánně vyléčila, přeskočila do moderní doby a osvojila si diplomatické a morální pravidla a principy evropského jednání. Invaze na Ukrajinu je dalším důkazem toho, že tomu tak nikdy nebylo a nikdy tomu tak nebude. Měli bychom se tím řídit, než bude skutečně pozdě.