Byli dva sourozenci. Jako každí sourozenci se měli občas rádi, možná spíš proto, že jim to tvrdili rodiče. Taky se občas prali, zvlášť proto, že spali spolu v jedné ložnici. To, co měl jeden, druhý chtěl taky, ale jak to dostal, přestalo se mu to líbit.

Přes to společné přání (a výprasky) oba vyrostli do krásy. Každý byl svérázný a plný sebejistoty.

Jeden den přišel domů tatínek a oznámil rodině, že bude změna. Neřeknu vám přesně jaká, ani zda bylo nutné okamžitě rozhodnout, co s tím. Bylo jasné, že pro rodinu nastala krize. A tak, krátce po tom, v ložnici jedna postel zůstala prázdná.

Přesýpací hodiny začaly téct. Po čase bylo slýchat pláč na rodinném hrobě a vyskytla se dvě další jména, zatím co v jiném koutku světa zazněl zuřivý křik novorozence. A přesýpací hodiny tekly pravidelně dál. Jara se proměnila v léta, roky v dekády. A pak, z ničeho nic, jednoho podzimního podvečera se ozvalo klepání na dveře. Bratr vstal a zpomaleným krokem šel otevřít. A opět, po dlouhém čase, stáli jeden před druhým, dva bratři, potichu, před klesajícím sluncem, které vysílalo poslední paprsky nad Prahou.

Vaše představa o tom, co se stalo (nemluvě o tom, jaká osoba či moc vlastně otočila hodiny, který bratr odešel a na kterých dveřích znělo zaklepání), je předznamenáním tohoto čísla. Je to něco, co se nás všech týká, už proto, že tento časopis je vydáván člověkem, který se narodil v exilu.

Martin Jan Stránský