Cestovatel s rukou plnou dokladů: Vítejte v Blbákově

Před pár dny jsem se vrátil z krátké cesty do Francie, kde jsem navštívil strýce, jehož jsem neviděl sedm let. Jako každý cestující v dnešní době jsem věnoval hodinu času, abych se informoval o covidových pravidlech Francie pro návštěvníky z Česka. Kromě dnes nutného evropského covid pasu, který potvrzuje status mého očkování, jsem musel předem vytisknout a vyplnit dvě čestná prohlášení o tom, jestli jsem měl/neměl covid v minulosti, jestli jsem/nejsem očkován, jestli jsem měl/neměl rapidní antigenní testy, to vše s adresou pobytu apod.

Dorazil jsem na Letiště Václava Havla plný nervózního očekávání a všechny doklady jsem svíral v jedné ruce. Na české straně chtěli pouze palubní vstupenku a pas. V Marseille jsem vystoupil z letadla do haly a rovnou na chodník. Žádný celník, žádná kontrola. Nikdo. Nic.

Koukal jsem se kolem sebe, jestli se odněkud přece jen nevynoří policista a nezatkne mě, že jsem třeba omylem vyšel nepovolenou cestou. Spatřil jsem strýce, kterému jsem to hned sdělil, a on na to: „Tohle je typické pro Marseille. Pojď.“ Cítil jsem se divně i uraženě. Proč jsem to proboha všechno vyplňoval, když to nikoho nezajímá?

K cestě zpět do Čech jsem potřeboval zmíněný covid pas a vytištěný formulář čestného prohlášení pro českou stranu. Nebylo ale jasné, jestli k tomu ještě má být čerstvý rapidní antigenní test, tak jsem si ho pro jistotu nechal udělat. Jenže zatímco jsem nervózně čekal na výsledek doma u počítače, francouzský server pro evidování a odesílání výsledků celostátně zkolaboval. Musel jsem se vrátit do lékárny, kde se po zvonění na uzamčené dveře po pěti minutách naštěstí vyskytla asistentka, napsala mi něco na jejich hlavičkový papír a dala na to razítko. Snad to prý bude OK.

Co vlastně chceme?

Dorazil jsem na letiště v Marseille plný nervózního očekávání a všechny doklady svíral v jedné ruce. Tam po mně chtěli pouze palubní vstupenku a pas. V Praze jsem vystoupil z letadla a dorazil na pasovou kontrolu. Když jsem stál před policistou se všemi těmi doklady a prohlášeními, podíval se na můj český pas z dálky a mávl po mně, jako když člověk mává po obtížném hmyzu, abych vypadl. Stál jsem tam a čuměl na něj s údivem, zatímco on na mě s mírným despektem. Pochopil jsem, prošel bránou a ven do taxíku.

Vše se to událo 23. 7. 2021, přesně ve 14.50. Pokud by to tedy někoho zajímalo. Třeba ministra zdravotnictví, šéfa pasové kontroly nebo každého, kdo si myslí, že má smysl pravidla dodržovat, i když jsou nesmyslná. Není už načase přestat s tím Blbákovem a rozhodnout se, jestli si vůbec chceme vážit zodpovědného chování, co vlastně chceme či máme chtít?