O soupeření s penisem a souložení s ISIS

„Jsem ráda, když mohu podpořit transsexuální ženu v jakékoliv podobě, kterou upřednostňuje, ale nebyla bych ráda, kdybych proti ní měla hrát. Nebylo by to fér.“ Tak reagovala Martina Navrátilová na otázku transsexuálních sportovců, v souvislosti s problematikou, kterou oživila další vítězství sportovkyně Caster Semenyaové.

Tato situace naprosto perfektně zobrazuje, kam až se lidstvo dostalo. Díky moderní technologii a vědě je dnes možné stát se kýmkoliv, co se týče pohlaví. Muž se může stát ženou a naopak (tzv. transsexuál) a soupeřit na olympijské úrovni proti pohlaví, jímž se cítí. Pokud není pohlaví od narození jasné (tzv. hermafrodit, což je právě případ Caster), existují kritéria, která „uznají“ atleta jako muže anebo ženu. Jenže nejsou optimální. Proč? Jedná se o evolučně nepřirozený a komplikovaný jev, na který nestačí pouze biologická či fyziologická měření. To prosím není diskriminace, odsouzení, ale fakt. Takže co s tím?

Nabízejí se dvě řešení. Ať lidé, kteří přejdou z jednoho pohlaví k druhému, a je jedno, zda kvůli transsexualitě nebo „objasnění,“ hrají ve vlastní lize. Podle trendů moderní společnosti jich jednoho dne stejně bude dost. Dokud taková další liga nevznikne, mělo by být podmínkou, že všichni atleti v konkrétní lize budou s jejich účastí souhlasit.

Nejvyšší mezinárodní atletický útvar (IAAF) odmítá Caster klasifikovat do pohlaví, nařídil jí snížit hladinu mužského hormonu testosteronu, který je u ní dvakrát vyšší než u běžné ženy, aby její soupeření s ženami bylo „férové.“ Celý případ bude příští týden vyšetřovat arbitrážní soud. Bude to pěkný cirkus, něco podobného, jako když církevní mudrci kdysi debatovali o podstatě Ducha svatého.

Dobře, nemají tito lidé na účast v závodech prosté právo? Z humanistického pohledu zajisté. Ve skutečnosti je ale podstata věci někde jinde.

Tady odbočím na případ Shamimi Begumové, která v roce 2016 utekla z Británie, aby sloužila ISIS, kde mimo jiné otěhotněla a porodila. Nyní prohlásila, že se chce vrátit zpět do Británie.  Představte si, Británie jí to zakázala a zrušila jí občanství. Shamimi samozřejmě protestuje.

Co tyto kauzy spojuje je mantra moderní doby: nárokování. Caster cítí, že má nárok sportovat mezi ženami, i když se narodila s penisem, varlaty a bohužel i s vaginou. Caster sice má nárok na zdravotní péči, ale nemá nárok na to, aby se stala mezinárodní hvězdou v kategorii ženských závodnic. Pro tuhle tvrdou trasu, a všechno co s ní souvisí, se rozhodla sama. Shamimi zase měla nárok na všechna privilegia Britského království. Nevidí problém v tom, že si odjela na výlet pomáhat džihádistům a souložit s nepřítelem. Teď cítí, že má nárok na to, aby se vrátila domů.

Móresy moderní doby začínají být tím nárokováním docela prohnilé. Co dříve bylo nemyslitelné, je dnes povinně k dispozici všem. To nemusí být problém. Každý má právo zvolit vlastní cestu. Problém ale vznikne, že když si někdo zvolí svou možnost, získává privilegium, ale nikoli nárok. Když má člověk privilegium, ať je to soupeření na mezinárodní úrovni anebo bojování na straně nepřítele, má současně i povinnost uznat vše, co s ním souvisí – tedy přijmout konsekvence vlastního rozhodnutí. Pokud se tak nestane, nejedná se o privilegium, ale pouze o nárokovou chamtivost, která dnes hýbe společností.