Návštěva u notáře

Jak to chodí při ověřování podpisu u nás a jak v USA.

Existuje jedinečný příklad, na kterém se nejlépe ukáže rozdíl v podnikání mezi naší zemí a nejúspěšnější ekonomikou na světě (rozumí se Spojené státy), a tím je návštěva u notáře za účelem jednoduchého ověření podpisu.

V obou zemích jsou notáři téměř vždy notářky, tím ale podobnosti končí.

Návštěva u notářky v Česku je událost, která může trvat hodiny, takže je lepší se na ni psychicky připravit. Nejlépe je objednat se předem, ale ani tak není vyloučeno, že budete čekat a sedět nebo nedej bože stát ve frontě lidí, kde alespoň jeden má kašel, druhý zavání a třetí nervózně mobiluje. Vše se odehrává v naprosto stereotypním prostoru dlouhé haly s uzavřenými dveřmi, kde z pravidla hry v rohu nechybí alespoň jedna vyschlá pokojová kytka ve starém květináči.

Vzhledem k tomu, že všechny notářky v republice čtou stejné noviny a časopisy jako např. Blesk, Ahoj, Dieta, Vlasta, Katka, Tina, či při nejlepším Epocha, tak jste, pokud si nevezmete čtení s sebou, odkázáni na tento standardní výběr, který najdete na nízkém okopaném stolku vedle vyschlé kytky.

V hale vypadají všechny dveře naprosto stejně – na každých zlatá destička s totožným jménem notářské kanceláře, liší se akorát v množství a v obsahu přilepených papírů, na nichž jsou různé instrukce či odkazy, jako např. „Pro ověření jděte do místnosti č. 508b!“ anebo „Přijdu za pět minut!“. Vzkaz bez vykřičníku neexistuje a na slovo „prosím“ tady zapomeňte.

Ať je vás moc anebo málo, vždy se sedí v naprosto umělém klidu, zatímco skrz dveře, do nichž jste objednán, k vám prosakuje v hysterickém tónu vedená konverzace o tom, jak malá vnoučata zase počůrala celý záchod v panelákovém bytě, že už toho hlídání je fakt dost a kdože si ta snacha myslí, že je, takhle neustále lifrovat své rozmazlené a nevychované děti, aby si sama mohla užívat?

Po dokončení tohoto záchvatu nastane podezřelý klid, takže nervózně čekáte na pokyn. Na ten dojde až o deset minut později, a to výkřikem „DALŠÍ!!!“ Zdvořile otevřete dveře a představíte se. Ona ne.

Před vámi sedí homo notarius – mírně shrbená baba, která přitloustlými prstíčky sahá po notářské bibli – zápisné knížce. Na zdi visí jediná ozdoba, kalendář z roku 2011 s kresbou od Zrzavého.

„Tak co to bude?“ zeptá se, aniž by zvedla hlavu.

„Dobrý den, jsem doktor Stránský a jsem k vám objednán na ověření podpisu.“

„O ničem nevím.“

Mlčím.

„A nebylo to vedle v místnosti č. 510?“ zeptá se.

„Ne, moje asistentka, která to zařizovala, mi vzkázala č. 508b. Navíc na č. 510 je cedule, která směruje žádosti k ověření do této místnosti s číslem 508b.“

Kouká na mě, jako bych přistál z Marsu, a přitom přežvýkává další myšlenku, kterou připravuje na odpal.

„Tak počkejte, zavolám vedle, jestli náhodou nejsou na vás připraveni tam… Haló, Petruško? Mám tady nějakého doktora Stránského, víš o něm…? Nevíš nic…? Tak dobře.“

A teď to začne. Vytasí se kniha, dvě razítka, velký papír. Hledá se propiska. První nepíše, druhá taky ne, třetí jakžtakž. Předám doklad a občanku. Zapisuje se způsobem slow motion. Po pěti minutách dochází ke grande finale. Vytáhne obrovské čtvercové dřevěné razítko a silou hydraulického kladiva jím práskne jednou na doklad a jednou do bible. Pak nastane další slow motion vyplňování řádků na orazítkovaných místech.

Zrovna, když si myslíte, že všechno je už u konce, z ošoupaného bočního šuplíku vytáhne inkoustovou houbu, a kde se vzalo, tu se vzalo, objeví se další razítko, tentokrát malé a kulaté. To pořádně, ale pořádně obarví v inkoustu, a pak jím v rámci jakéhosi epileptického notářského záchvatu omlátí všechno, co je v dosahu.

Po tomto ataku furianství se na vás milostivá, nyní ve stavu postkoitální únavy, podívá a vysloví cenu za službu. Zpravidla vždycky se jedná o nemožně lichou cifru, například 39, 71, 43 korun apod. Drobné se vytahují po jednom z malé, omlácené, kovové, bleděmodré kasičky z druhého bočního šuplete. Zaplatíte, seberete si papíry. Ale pozor, ještě to neskončilo. Musí se vydat stvrzenka. Ta se samozřejmě musí ručně vyplnit se vším všudy, hezky napsat a vypsat. A samozřejmě ORAZÍTKOVAT. Dvakrát. Úplně jiným, třetím razítkem.

V Americe to chodí trochu jinak.

Notářem se může stát kdokoliv – učitelka, matka, lékař, asistentka. Není třeba žádné formální vzdělání, natož titul JUDr. Jedná se o přivýdělečnou práci. Kvalifikací je: věk minimálně 18 let, čistý trestní rejstřík, ukončený dálkový kurs, a poté zvládnutí písemné zkoušky, kterou je nutné každých sedm let opakovat. Notář dostane kleště s kulatým razítkem uvnitř, na němž je jeho jméno a identifikační číslo. Do kleští strčí dokument a stiskne, čímž na dokladu vznikne suchá pečeť. Bez inkoustu. Dále dostane malou knihu, do níž zaeviduje pouze to, že vás viděl, a typ dokladu, který notarizoval. Stačí mu předložit doklad a řidičák, zaplatit tři dolary a za tři minuty jdete domů. Do nejvyspělejší ekonomiky na světě.

Publikováno:

www.pritomnost.cz

21.10.2018

www.aktualne.cz

22.10.2018

Kontakt

MUDr. Martin Jan Stránský

Národní 9, Praha 1

Kontaktní osoba:

Jitka Bayerová – asistentka

Tel.: 222 075 101

Copyright © 2024 All Rights Reserved.