Mozek hledá slast

Jako neurolog dokážete poznat například to, jakou mám ráda barvu. Dokážete poznat i to, koho budu volit?

Poznám. Pomocí nových přístrojů a vědeckých pokroků se dostáváme nejen k novým léčbám nemocí, ale i hluboko do lidského charakteru – od jednoduchých až k složitějším vlastnostem.

 

U barev je to, předpokládám, jednoduché. Ukážete mi je a budete sledovat, jak na ně můj mozek reaguje.

Přesně tak. Poznám, která barva váš mozek zaujme víc a zda se při pohledu na určitou barvu aktivují například ta centra v mozku, která nabízejí slast.

 

A jak je to u politických preferencí?

Lze předpokládat, že liberálně a sociálně naklonění lidé reagují a přemýšlí jinak než ti konzervativní. Tento proces se dnes dá změřit. Je to prostě tím, že části mozku, které upřednostňujeme při našem způsobu či sklonu myšlení se stanou větší anebo aktivnější.

 

Co když se ale rozhodnu, že mám sice nejraději modrou, ale letos na podzim je trendy žlutá, a tak se stane mojí oblíbenou barvou právě ona?

Mozek je samozřejmě schopen měnit své rozhodnutí. Na druhé straně však naše rozhodování není tak flexibilní, jak si myslíme. Mozek je hmotná věc, která funguje podle dané anatomie, podle tras a spojů, které se v něm zformovaly na základě našich celoživotních zkušeností. Pokud se rozhodneme jinak, než je v souladu s naším skutečným laděním, tak vznikne jasný rozpor a pocit nervozity, že se stalo to, co nám zrovna nesedí.

 

Jak funguje náš mozek?

Náš mozek se vyvinul během posledních sto tisíc let, takže má své evolučně starší a hlubší části a modernější části. K těm druhým patří specificky frontální lalok, který nám, jako asi jedinému živočichu, dává unikátní možnost přemýšlet o tom, o čem jsme zrovna přemýšleli. To znamená, že hlavní funkcí mozku je neustálé porovnání mezi tím, co je, a tím, co známe. Abychom zaregistrovali myšlenku jako novou, musíme ji porovnat s poznatky, které už v mozku máme z dřívějška, tedy s tím, co už jsme zažili.

 

Co udělala moderní doba s lidským mozkem?

Představte si, že jdete pěšky z Brna do Prahy, zpátky do Brna a pak zase do Prahy.  Z pohledu lidské evoluce dorazíte do tohoto století teprve v posledních dvaceti metrech před Prahou. Zde je náš mozek, který se vyvíjel oněch sto tisíc let, v závislosti na určitých aspektech a tempu, najednou postaven do úplně jiných podmínek. Mohou nám sice připadat stimulující, ale ve skutečnosti tvoří velký rozpor.

 

V čem vidíte ten rozpor?

Během těch posledních dvaceti metrů před cílem se z ničeho nic vyvinuly čtyři klíčové věci: nástup technologie, prodloužení lidského života, relativní mír a stále rostoucí prosperita. Tradiční hrozby, kterým mozek čelil, zmizely. Neexistují žádné velké krize, před kterými bychom byli postaveni všichni stejně, jako jsou světová válka či mor.

 

Co to pro nás znamená?

Člověk přemýšlí úplně jinak, když uvažuje o tom, jestli zítra nepůjde do plynové komory, anebo si zítra má koupit nový mobil. Protože náš mozek stále porovnává, a to i v době relativního blaha, dovede si vyrobit stejně dramatické citové reakce při řešení triviálních situací. Vytvoří si tedy krize i tam, kde žádné nejsou. Dříve vás někdo zabil kvůli tomu, že jste byla nepřítel, dnes vás zabije jen pro to, že jedete moc pomalu na dálnici. Podléháme mechanismu, který je v mozku daný. Vytváříme si falešné priority místo toho, abychom se zabývali tím, jestli nás právě ony nakonec nedovedou k záhubě. Byl to Einstein, který řekl, že to bude technologie, která zničí lidstvo – nemyslel atomovou pumu, ale právě to, že technologie nás odvádí od priorit, které jsou opravdu důležité.

 

Jakých priorit?

Já vidím hlavně jednu – zbavit se dnešní mantry neustálé expanze – více profitu, větší rychlost, více poboček a podobně. Místo toho bychom měli upřednostnit redistribuci zdrojů a soustředit se na posílení společenských hodnot. Ztratili jsme společné cíle, které posilují lidstvo, což vede k deformaci našeho celého systému, od politiky až po osobní uvažování.

 

Zastavme se u té politiky. Jsou za námi krajské a také senátní volby, kam do druhého kola přišlo historicky nejméně voličů. I to lze vysvětlit pomocí neurovědy?

Současný model demokracie v našem světě přestává být relevantní. Nepotřebujeme volby, volební hesla jsou stejná, prázdná a nic neříkající. Mozek nemá s čím porovnávat. Kdyby se dnes na scéně objevil Masaryk či Churchill, nikdo by je nevolil, jejich názory by lidem připadaly archaické a nerelevantní. Lidé jsou omámeni prioritami nové doby. Dokud si mohou koupit nový telefon, nic jiného neřeší. Právě proto mají radikální kandidáti a populisté velký ohlas.

 

Když si má člověk vybrat mezi riskem a čistou ztrátou, tak zvolí prý raději risk, je to tak?

To jsou evolučně dané zkratky v mozku a většina z nás jim podlehne. Je to základní pud přežití. Další zajímavý pud je ten, že lidé upřednostní raději to, co znají, i když je to nepříjemné, oproti tomu, co neznají vůbec.

 

Může být oním riskem i Donald Trump nebo Miloš Zeman?

Mozek vždy upřednostní to, co je pro něj příjemnější, anebo alespoň známé, tedy to, s čím se může identifikovat. Úspěch Trumpa i Zemana je založen na jednom a stejném – jsou prostě „jedni z nás.“ Oba jsou narcisté, vulgární, nemají žádný konkrétní program, ale hájí „naše zájmy.“

 

Co se tedy stane v mozku, když nás zaujmou sliby populisty?

Mozek si vybírá podle toho, co mu, alespoň potenciálně, nabídne víc slasti nebo více jistoty. V mozku se produkuje látka dopamin, je to takový krmič pozitivních pocitů, což samozřejmě tvoří závislost. Mozek upřednostňuje, aby jednou za čas dostal alespoň malou dávku. A to i za cenu, že se po zbytek doby nudí, jako třeba v kasinu, kde se skoro nic neděje, ale najednou přijde velká výhra s odměnou. Stejný mechanismus vysvětluje návykovost na sociální sítě, které jsou úplně o ničem, ale člověk má pocit, že jednou za čas se přece jen něco stane. Populista dobře ví, že jeho sliby jsou jen řeči, ale lidé chtějí věřit, že se přeci jen něco dobrého stane. Chybou je, že západní společnost hledá svůj dopamin z externích zdrojů. Východní civilizace naopak z interních. Narození dítěte, svatba, přežití smrtelné nemoci, pohled na úchvatnou krajinu. To je ten správný dopamin.

 

Za vše si mohou tedy politici sami? Náš mozek potřebuje porovnávat, ale to mu nikdo nenabízí?

Můžeme si za to všichni, protože celá společnost se homogenizuje, všichni řešíme to samé, nepodstatné.

 

Ale něco řešíme, takže mozek je v určitém smyslu vlastně spokojený.

Teď jsme u té filozofie a u otázky: Jsme skutečně spokojení nebo je to nebezpečná iluze? Proto je důležité ptát se, dělat sebereflexi. Těch našich posledních dvacet metrů před Prahou je potřeba dát do nějaké perspektivy. Největší momenty slasti jsou ty, které nemají s technologií nebo s tím, co se dá koupit, co dělat.

 

Pojďme se ještě zastavit u technologií. Jaký vliv na nás mají?

To je klíčová otázka. Dnešní moderní doba, ve které je technologie spjata s globalizací, reprezentuje kritický okamžik pro evoluci lidského mozku. Právě to rozhodne o naší budoucnosti.

 

Proč si to myslíte?

Existují studie, které jasně dokazují, jak lidem se závislostí na společenských sítích či a internetu přestávají fungovat určité části mozku. Klesá jim IQ, schopnost komunikovat a řešit problémy.

 

Když podléháme technologiím, co se přesně děje s mozkem?

U mladých lidí dnes vidíme, že jim doslova odpadávají určité neurologické trasy, které souvisí se schopností myslet laterálně. Přicházíme tak o schopnost mozku rekrutovat různá, i vzdálená, fakta a zkušenosti pro rozhodování a řešení problémů místo toho, aby rozhodoval pokaždé stejně. Právě závislost na internetu, na sociálních sítích nebo to mít společnost, kde se čím dál více řeší věci pro vás a za vás tuto naši schopnost omezuje.

 

Nepochybujete o tom, že na vině jsou počítače a sociální sítě?

To není úvaha, to je fakt. Zbavujeme se určitých přirozených schopností. U živočichů je evoluce plná příkladů nejen nabírání schopností, ale i jejich odpadu s následným poklesem zpět do primitivnější formy. Nazval bych to de-evoluce. Přes rostoucí homogenizaci lidstva a všudypřítomnou závislost na technologii se rychle zbavujeme určitých mozkových schopností, jako je laterální myšlení, a začínáme uvažovat v jedněch a stejných korytech. To je cesta do tzv. super-species. Příkladem mohou být včely či mravenci, kde všichni členové myslí velice podobně a kde není tvorba, ale pouze existence.

 

Důležité je také zmínit, že když dítě vyrůstá v zajetí technologií a mizí mu v hlavě některé neurologické trasy, jeho potomci se už mohou narodit bez nich. Funguje tu přímá genetická dědičnost.

Ano, může to trvat pouhých pět generací, aby se zvyky či zlozvyky staly geneticky zakódované. Takže do roku 2100 může charakter lidstva být zásadně jiný, než je dnes.

 

Co vás nyní v neurologii nejvíce fascinuje?

Právě to, že začínáme být schopni rozebírat otázky, které dříve byly nepřístupné, například co je vědomí, jak se tvoří paměť a jak se ztrácí, jak se učíme… Prostě to, jací jsme. S tím souvisí vznik nové specializace nazvané neurofilozofie. V ní spojujeme neurovědy s jinými disciplínami – převážně s kvantovou fyzikou. Dnes můžeme například vysvětlit to, jak vniká pocit déjà vu nebo to, jak se nám dokáže před očima přehrát náš život v pár vteřinách. Je dokázáno, že čas může ubíhat různě rychle, takže i to se může dít v mozku.

 

Řešíte i smrt?

Zde samozřejmě existují pouze teorie o tom, co se stane. Zajímavé jsou případy lidí, kteří byli alespoň na krátkou dobu klinicky mrtví a pak se vrátili do života. Narazíme na poměrně stereotypní zážitek, v němž vidí tito lidé nejprve sami sebe z externího pohledu, postupně si uvědomí blízkost příjemného světla a přítomnost příbuzných. Někteří tvrdí, že jde o halucinaci či o formu epilepsie. Jiní zase zastávají názor, že je to finální reakce mozku pro usnadnění okamžiku smrti, což ale nabízí otázku, proč by evoluce něco takového vyvinula, když to nemá žádnou genetickou výhodu? Z pohledu kvantové fyziky se tu nabízejí zajímavá fakta: hmota našeho těla, tedy všechny atomy, nikdy nezaniknou, vždy budou ve vesmíru. Hmota totiž nikdy nemůže zmizet, pouze se promění do energie – tedy i do světla a za určitých okolností zpátky do hmoty.