Doktor je doma a hraje

MUDr. Martin Jan Stránský je člověk rozkročený nejen přes Atlantik, neboť stejně doma je profesně i soukromě na dvou kontinentech, ale i mezi medicínou a muzikou. Je totiž neurolog a hraje na skotské dudy – moc rád a čím dál, tím lépe.

Ke hře na klavír většinu dětí domanévrují rodiče. Ale zavěsit dítěti na ramena dudy? Vy jste byl týrané dítě?

Samozřejmě že ne, naopak! Ale moje máma s mým hraním na dudy opravdu souvisí.

Před třemi lety jsem seděl u ní na zahradě venkovského domu v Connecticutu. Byl teplý letní podvečer a z lesa v dálce vypochodoval dudák. Šel, preludoval na dudy a za ním zapadalo slunce. Hrál známou melodii „Amazing Grace“, česky „Úžasná milost“. Bylo to nádherné – zapadající slunce, teplo a do toho ten velkolepý zvuk dud. Líbilo se mi to až tak, ,že jsem si řekl: jednou bych tak chtěl hrát i já..

Hráče na dudy jsme s mámou bez problému vyhledali, místní lidé ho znali. Jako ostatně každý dudák byl milý a ochotný. Byl nadšený z toho, že chci také umět na dudy. Potěšilo ho, že umím hrát na klavír, což znamenalo určitý hudební základ. Věnoval mi tištěnou příručku a CD. A také mi doporučil pořídit si takovou cvičnou flétnu – jmenuje se „chanter“, abych se naučil foukat a věděl, kam dávat prsty. Poté se se mnou rozloučil s tím, že se k němu mám vrátit za půl roku, až zvládnu základy. Myslel jsem si, že si ze mne utahuje. Noty na dudy jsem zvládl do týdne, ale s foukáním to bylo horší. Popravdě to bylo dost děsné. Foukal jsem a flétna vydávala zvuky, jako když rodí koza nebo když pomalu podřezáváte slepici. Tak jsem za tím člověkem zašel a řekl, že to s tou flétnou nefunguje. Pravil jen „ukaž“, flétnu mi vzal z ruky a pěkně na ni zahrál. Vrátil ji se slovy, že to co nefunguje, jsem já, nikoli flétna – špatně prý do ní dýchám. Měl pravdu, trvalo mi tři měsíce, než jsem byl schopen na flétnu a pak na dudy vytvořit tóny, které nezněly jako výstřely, šílené výkřiky, podivné paraboly, prapodivné skřípání, oslí hýkání… Je to opravdu velmi obtížné, a to i pro zkušeného muzikanta.

Jak se na skotské dudy hraje?

Princip je takový, že se nafoukne měch, ve kterém jsou čtyři otvory s brčkem. Je to jako kdybyste si vzala čtyři saxofony, nebo tři saxofony a hoboj, a foukala do nich najednou. Každá z těch delších rour má v sobě kromě brčka ještě spodek, který skutečně vypadá jako od hoboje. Ten strčíte do měchu, do kterého foukáte – samozřejmě i přes brčko. Počítat musíte s obrovským odporem, který musíte překonat tak, že nafouknete měch na maximální možnou míru a pak ho stlačujete levou rukou. Zároveň ale musíte neustále foukat, protože když měch stlačíte více než do poloviny kapacity, tak už vám ten tlak a vzduch odchází a tóny se začnou snižovat – ohýbají se podle tlaku přes brko. To může mít svůj půvab, protože některé tóny krásně ohýbáte, ale je to mechanicky strašně těžké. Proto je nutné hrát na dudy vestoje. Navíc sám nástroj není lehký. Dřevěné části jsou vyrobené z nejtvrdšího dřeva na světě – afrického ebenu. Lacinější dudy jsou z měkčích a lehčích dřev, ale ty dobré ne.

Máte už vlastní dudy?

Ano. Měl jsem štěstí. Ten „můj“ dudák je vynikající muzikant známý po celém Connectitutu a hraje v dvacetičlenné kapele. Ta zakoupila dudy pro nového člena, ale ten hraní vzdal. Tak mi ty dudy dokonce s velkou slevou prodali.

Za jak dlouho jste skutečně zahrál?

Asi za rok jsem začal hrát veřejně. Ono to má i svůj společenský půvab. Lidé jsou tím fascinováni. Když do toho hodíte kroj, svatby, pohřby, průvody a tak dále, je to úžasné.

Vy nehrajete na stejný druh nástroje jako Švanda dudák, takže asi neoblékáte kroj z okolí Strakonic.  Vy k tomu nosíváte kilt?

Ano! Plný. Kilty jsou ale strašně drahé. Rozhodl jsem se pro jeden tartan a postupně jsem si našel a koupil další součásti. Ke skotskému kroji totiž patří poměrně dost věcí. Sukni jsem musel koupit hotovou, k některým částem se mi podařilo sehnat aspoň správnou tkaninu, aby je bylo možné ušít.

Nedá mi to a položím dotaz jako z naivních vtipů o Skotech: když zafouká vítr, pustíte dudy a přidržujete si sukni? Hrajete i proti větru?

Zvláštní je, že to je první, co ženy vždy zajímá… Je pravda, že pod kilt se nic nenosí. Některé dámy jsou docela odvážné a snaží se to osobně prověřit. I to má svůj společenský půvab.

Na You Tube jsem viděla záběry z vaší produkce v New Orleans. Co to bylo za akci?

To bylo na den svatého Patrika, patrona Irska. V New Orleans na jeho počest pořádají irský mardi gras, kde pravidelně vystupuju s kapelou. Hraje se na verandě domu na hlavní křižovatce, kde se v rámci třídenního festivalu a průvodů děje prostě vše. Většinou hraju na klávesy, ale beru si i dudy. Tvrdá rocková, respektive keltská, hudba se na ně ale nedá hrát déle než půl hodiny – fyzicky to prostě bez pauzy není možné zvládnout. Hrává tam se mnou i jeden kamarád – velmi známý lékař a skvělý hudebník. Přidávají se i další muzikanti, vloni se k nám připojila jako zpěvačka i dcera Elly Fitzgerald

Ten zvuk je tak silný, že nepotřebujete žádné zesilovače. Jde zahrát potichu?

Tak to vůbec ne. Mechanika dud je podobná jako u varhan. Princip hraní je stejný. Tlačíte na měch (u varhan zpravidla nohou) a při dosažení kritické síly proudění vzduchu, varhany začnou foukat a pak pištět. Dudy jsou vlastně miniaturní varhany, které nesete na ramenou.

Takže vy jste malou Fitzgeraldovou doprovázel na dudy?

No ano. Na kytaru nám k tomu hrál kytarista z Bon Jovi, výborný saxofonista a nejlepší starý trumpetista z  celého města Jack Fine. Je mu přes osmdesát, hrával s Dukem Ellingtonem. Něco takového je možné jen v New Orleansu. Přišli jsme pak i na to, že dudy mohou jazzovat. Hrajeme na ně turecký jazz. Dudy mají totiž zvláštní nestandardní stupnici, ve které je sedmý tón o polovinu snížený. Díky tomu produkce získává, pokud najdete správnou figuru, kterou opakujete, orientální zvuk,. Do toho vstupují sóla na další nástroje a celé to stmeluje silná perkuse. Na turecké či asijské rytmy se dudy báječně hodí,před námi to ale asi nikoho moc nenapadlo. Takže jsme to rozjeli jsme a najednou  se u nás objevili lidé z televizního štábu. Ptali se, jak se jmenujeme a tak jsme si museli na místě vymyslet název – ten den jsme společně hráli poprvé. Natočili to a večer jsme byli v celostátních zprávách. Během hodiny jsme museli založit webové stránky, protože na nás směřovala spousta emailů. To je možné jenom v Americe.

Tam se cestou světem náš strakonický dudák Švanda nejspíš ani nedostal… Jaká je vaše dudácká kariéra v Čechách? Zahrál byste vílám na palouku, jako to udělal on?

Ano, třeba s Čechomorem. K němu dudy výborně sedí. Hráli jsme spolu v Hněvkovicích,krásné vesnici u Ledče nad Sázavou, kde trávím spoustu času. Hněvkovice jsou moje centrum světa, tak jsem tam zařídil i koncert Čechomoru.

O dudách se tvrdí, že spíš než hudební nástroj to je psychologická válečná zbraň. Skotské pluky pochodovaly s dudákem v čele. Šel byste?

Jasně! Už jsem vedl do boje vojsko z 16. Století – při rekonstrukci bitvy. Ta se koná s názvem „Bitva  Notorburg“ každý rok v Ledči, Bojuje se o hrad a o princeznu, bývá tam tak tři tisíce lidí. Všichni  čekají na můj povel, aby mohla bitva začít. Součástí akce je program, kde na hrad útočí děti umělohmotnými meči. Teprve pak přijde hlavní bitva. Doprovázím děti i dospělé. ve finále důstojně překračuji padlé, zatímco jim hraju balady. Je to velká legrace.

Jak vidíte svoji dudáckou budoucnost?

Ta přeci musí být větší než jakákoli jiná kariéra! (úsměv) Hodlám se zdokonalovat a rozšiřovat repertoár. Moc rád bych si našel čas i na častější cesty do New Orleans, abych se tam mohl víc s kapelou věnovat jazzu. Ti kluci jsou úplně fantastičtí a mají spoustu dobrých nápadů. Je to úžasné odreagování.  Ale v Hněvkovicích je to také bezvadné. Každý večer vyjdu z chaty a při západu slunce hraju. Kolem mě jsou hory doly. Když je jasno, vidím do obrovské dálky. Občas přitom vtrhnu do místní hospody, vpád dudáka spustí obrovské haló, začnou lítat panáky. Neskutečný půvab pro mě má hrát tam i na svatbách a pohřbech. Hřbitov je blízko lesa, když se spouští rakev do hrobu, dudák stojí pod stromem a hraje na rozloučenou. Zpravidla hraji Dvořákovo Largo, má i nádhernou úpravu pro dudy. To pláču i já.

To vypadá na vstup do místní mytologie.

Už to do ní vstoupilo! Ozvou se dudy a místní hned poznají, že doktor je doma a dokonce ztlumí program televize v hospodě.

Vystupujete tedy vždy v kiltu. Opravdu držíte barvy svého klanu?

Kilty v barvách, jak si je představujete, vznikly až v 19. století. Barevné tartany jsou britský vynález, velice romantizující a se Skotskem nijak nesouvisí. Skotové sami vlastní původní kroj ani nemají, kilty pocházejí z Irska.

Nejste vy Kelt?

Jako čistokrevný Čech vlastně určitě mám, jako každý druhý, v sobě kapku Keltské krve. Já prostě Kelty vracím zpět, kam patří. Pokud žijete v Praze a chcete to vidět, tak jednou za měsíc jako perkusionista a dudák vystupuji v klubu Chapeu Rouge s mistrovským kytaristou Ivem Křižanem – přezdívka „Spyder“.  Hrajeme tam klasické rockové písničky a nakonec i keltský rock.