Péče o seniory v ČR: Někde vzorná, jinde téměř žádná

MUDr. Martin Jan Stránský: „1. října oslavujeme naše seniory. Bohužel tato skupina spoluobčanů zůstává závislá na nedostatečně provázané zdravotní a sociální péčí, která podporuje přesun do ústavů a léčeben dlouhodobě nemocných.“

Valorizace důchodů o 69 korun, nevalná úroveň života, neexistence propojení zdravotní péče a sociálních služeb a akcent na odsun těch, kteří se aktuálně o sebe nemohou sami postarat, do léčeben dlouhodobě nemocných. S takovými vyhlídkami oslaví senioři 1. října svůj mezinárodní svátek. Starobní penzi u nás pobírá přibližně 1,73 milionu lidí, v důchodovém věku se nachází 16 procent obyvatel. Česká republika patří mezi evropské země s nejrychleji stárnoucí populací. Do roku 2050 budou lidé nad 80 let tvořit 34 procent všech seniorů. Výzkumy agentury Eurostat opakovaně potvrzují, že Česká republika se nachází ve srovnání s dalšími zeměmi EU na prvních místech v oblasti věkové diskriminace. A to i přes existující Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí, který schvaluje vláda vždy na období čtyř let (současný platí od letošního roku do roku 2017) a který by měl seniorům pomoci a podpořit jejich podnikání, práci či další vzdělávání.

„Péče o seniory je v řadě míst České republiky, ať už jde o stacionární či denní služby, LDN či klubovou činnost, přímo vzorná. Jsou to však jen ostrovy nacházející se převážně ve větších městech. České republice chybí státem stanovený standard, který by zaručil všem seniorům stejná práva a dostupnost základní zdravotní a sociální péče. Ty by navíc neměly fungovat jako dva nezávislé celky, ale podobně jako v jiných zemích světa, by měly být úzce provázány,“ tvrdí MUDr. Martin Jan Stránský, přednosta pražské Polikliniky Na Národní, neurolog a nezávislý zastupitel Městské části Praha 1.

Ze strany státu je pak podle jeho slov patrná spíše snaha soustředit péči o starší občany do ústavů a domovů seniorů různého typu, místo levnější a samostatný život podporující péče ambulantní doplněné terénními zdravotními i sociálními službami přímo v místech, kde tito lidé žijí.

„V situaci, kdy je nutné počítat s nárůstem požadavků na sociální a zdravotní péči v souvislosti se stárnutím naší populace, je tento trend velmi nevyhovující a dokonce neudržitelný. K tomu je navíc nutné připočíst klesající kvalitu péče v ústavních zařízeních a LDN, jejíž příčinou je nedostatek kvalifikovaných odborníků v oboru gerontologie,“ dodává MUDr. Stránský.

Senioři, kteří potřebují nějaký druh pomoci, mohou v České republice využít širokou síť zdravotních a sociálních služeb. Ty však mezi sebou systematicky nespolupracují. V zahraničí je například běžné, že v v každém oddělení nemocnice pracují sociální pracovníci, kteří se snaží předejít sociálně logistickým komplikacím ve chvílích, kdy bude pacient propuštěn a nebude schopen se o sebe v rámci rekonvalescence plně postarat.

„Pokud se tedy jinak aktivní senior podrobí například operaci náhrady kyčelního kloubu, žije sám na vsi a je jasné, že se sám o sebe nebude moci doma po nějakou dobu plnohodnotně postarat, řeší to s ním sociální pracovník v nemocnici ještě než je propušťěn. Plánují společně všechno – od toho, jakým způsobem bude pacient dojíždět na kontroly až po té, kdo mu zajistí nákupy potravin. U nás jsou takoví lidé často uloženi do LDN, kde se s nimi nic neděje, a k původním zdravotním komplikacím se přidávají další. Osobně sdílím názor, který je mezi občany České republiky velmi rozšířen, totiž, že zařízení tohoto typu jsou čekárnou na Boha a dveře se zde otevírají pouze dovnitř,“ komentuje MUDr. Martin Jan Stránský.

Velmi podstatnou roli by měla hrát prevence a tzv. trénink na aktivní stáří. Ten by měl začít již s dosažením plnoletosti. Život v sedmdesáti či osmdesáti letech totiž podle neurologa úzce souvisí s tím, jako moc a kolik různých částí mozku jsme od mládí používali. A to má samozřejmě i přímou vazbu na povolání.

„Pokud člověk pracuje manuálně či vykonává od rána do večera stejnou činnost, měl by si vybrat dva až tři koníčky, při kterých bude procvičovat mozek jinak – například hry jako jsou šachy, kreativní činnosti a dokonce i další posílení základních znalostí. Je prokázáno, že lidé s vysokoškolským vzděláváním trpí ve stáří mnohem méně demencí. Souvisí to právě s tím, jak zaměstnávali celý život svůj mozek,“ vysvětluje lékař.

Seniorský věk bychom pak měli podle něj chápat jako začátek nového života:„Poté, co se ocitneme v důchodu, bychom si měli uvědomit, že sice jde o konec jedné etapy ale také o začátek druhé. Měli bychom začít žít, jako bychom se znovu narodili. Otočit list, začít se učit něco nového, například na univerzitě třetího věku, a plánovat co dalšího budeme v nové etapě života dělat. Bylo by krásné, kdyby si každý senior mohl, pokud bude chtít, takový směr života vybrat. Opět se však vracíme k tomu, že důležitou roli zde hraje i stát v rámci vytváření variant příležitostí, a také podnikatelské subjekty v souvislosti s nabídkou zaměstnání těmto občanům. Každý pracující senior je totiž nejen sám spokojenější, ale je výhodou i pro stát – nejen, že je místní pracovní silou, ale navíc platí daně a přispívá na svůj vlastní důchod.“