Odpařování českého státu

Česká republika opět nemá akceschopnou sněmovnu či vládu. Polistopadový vývoj české politiky dotáhl její stav do permanentní oscilace mezi minimální funkčností na jedné straně a úplným rozkladem na straně druhé. Místo aby dnešní politické strany pozitivně působily na společnost, soustřeďují veškerou sílu a aktivitu na vtažení občanů do jejich vlastních problémů a vnitrostranických bojů o moc a vliv. A mediální scéna nedokázala rozpoznat malichernost machinací malých politiků v malém státu. Řadu týdnů věnuje proto nemalý prostor na titulních stránkách novin a v nedělních diskusních pořadech jedné a stejné bandě, které se podařilo otrávit veřejnost až do stavu propadu a beznaděje.

Má to širší dopad. Rozkládá se nejen politický systém, ale s ním i stát a pocity spojené s občanstvím. Východiska jsou pouze dvě: postupné rozmělnění státu a společnosti nebo posílení obou, a to přijetím změn.

Nejpodstatnější nutná změna se objeví při objektivním posuzování politického systému České republiky, který se dostal do stavu, v němž je jeho efektivní fungování nemožné. Z Rakousko-Uherského pozadí vznikl nový prvorepublikový, ten byl posílen bolševikem a „zdokonalen“ po revoluci. Dnes jeho struktura odpovídá zemi, která má několik set milionů obyvatel, a nikoliv pouhých deset.

Na městské úrovni je vzorným příkladem Praha, kde je v platnosti souběžně několik různých způsobů členění: katastrální, státně-územní, samosprávné a několik úrovní a druhů správního. Některé však především v centrální oblasti města – navzájem nekorespondují. Praha má 22 radnic, každá zaměstnává stovky lidí, má vlastní hlavičkový papír, zcela nesourodé internetové stránky a programy bez jakékoliv propojenosti. Pro porovnání město New York má mnohem větší rozpočet a přibližně stejný počet občanů jako celá Česká republika. Má ovšem jen jednu radnici, pět místních poboček a 51 zastupitelů, tedy jednoho zastupitele za 157 tisíc občanů. V Praze zastupuje každý místní zastupitel pouze tisíc občanů. Pokud se držíme Evropy, v Paříži zastupuje jeden zastupitel 143 tisíc občanů, v Londýně 545 tisíc.

Při posuzování počtu poslanců zastupuje v ČR jeden poslanec 52 tisíc občanů. V Anglii je to 95 tisíc občanů, ve Francii 113 tisíc a v USA 721 tisíc. Pozoruhodné je, že zhruba 75 procent všech zákonů České republiky je převzato či přizpůsobeno zákonům EU. Není čas se důrazně ptát, proč potřebujeme tolik poslanců a zákonodárců?

Máme mnohonásobně víc politiků, než potřebujeme. Výsledkem je, že se tito politici nacpali do míst, funkcí a rozhodování, které jim vůbec nepřísluší: zastupitel města rozhoduje o výši nájmu místního obchodu, ministr rozhoduje o výběru firmy. V jiných zemích o tomto rozhodují úředníci v závislosti na dodržování transparentních pravidel výběrových řízení a rozpočtových mantinelů. Právě proto se dnes z české politiky stal systém nahrávající „trafikám“, kariérním postupům a korupci. Právě proto je Česká republika jedinou zemí v EU, která stále odmítá schválit zákon o státní správě. V němž by totiž byli úředníci odděleni od politické moci (rozumí se, konec trafik na úřadech), což by vedlo k jejich nezávislosti a profesionalizaci. Rozmělnění masy nic nedělajících, a často zkorumpovaných politiků, po našem území je právě ta toxická pomazánka, která dusí naši společnost.

Druhou klíčovou složkou státu je úřednický aparát. Podíl zaměstnanců státní správy na celkovém počtu obyvatel ČR je pátý nejmenší ze všech států evropské sedmadvacítky. Ze všech zemí v EU, je Česká republika nejhorší v oblasti čerpání všech dotací, které jí náleží. Občané ČR tak přicházejí každý rok o desítky miliard eur. Jejich správné využití by mělo patřit státní správě. Její paralýza je dána nikoliv počtem úředníků, ale již zmíněnou absencí nezbytné zákonné normy pro depolitizaci úředníků a úpravu jejich práv a povinností. Jsou to politici, nikoliv úředníci, kteří nás stojí miliardy ročně. Současný stav je tedy výsledkem dysbalance mezi hlavními částmi státu – politickou a úřední. Ta první se musí významně zmenšit, druhá naopak posílit. Pro vyřizování našich požadavků potřebujeme schopného nezávislého úředníka, nikoliv neschopného a zaujatého politika.

Třetí klíčovou složkou státu je justiční systém, tedy práce soudů, policie a státního zastupitelství. I přes různé peripetie tyto složky významně zvýšily počet i dosah vlastních aktivit. Ne všechny postupy jsou vydařené, ale hněv některých politiků na jejich aktivity ukazují veřejnosti přesně, kdo z nich je potrefenou husou.

Úprava státního aparátu musí být doprovázena úpravou vnímání společnosti sama sebe. Zdá se, že jen těžko najdeme něco, na co můžeme být pyšní. Ostatní země mají nejen svou kulturu a dějiny, ale na rozdíl od nás dobře a levně postavené dálnice a železnice, dobře vyvinutou infrastrukturu, mezinárodně uznávané elitní univerzity, třeba i rakety. Mnohokrát se zdá, že pouze vítězství ve sportu na mezinárodním poli nás ukonejší. Nicméně lidé stále touží, doufají a hledají výhled: i když je Zeman sporný prezident, jeho postoje mají pro mnoho lidí význam právě proto, že jsou uchopitelnější, než je ztemnělá alternativa politické garnitury.

Národ by měl patřit občanům, nikoliv politikům. A to hlavně proto, že v moderní globalizující Evropě staré politické modely postupně ztrácejí svoji činnost a roli. Technologie a internet nás stále více svazují, přičemž se zužuje vlastní výběr a myšlení. Přestáváme být schopni vést integrované myšlenky. Protilátka proti tomuto procesu existuje: je jí odpověď na otázku „Co to dnes znamená být Čechem?“. Významnou roli mají existenční faktory – práce, důchod, zdravotnictví apod. Zároveň je možné posílit to, na co jsme vždy byli pyšní – naši kulturu a výuku. Proč mají naši umělci cestovat kvůli kariéře do ciziny místo toho, aby cizí umělci cestovali k nám? Proč je Karlova Univerzita dnes na 350. místě žebříku kvality, když by měla patřit mezi předních padesát?

Blíží se volby – uskuteční se tento i příští rok. Je čas korigovat politicko-úřednický aparát podle skutečných potřeb moderního státu. Hlas mají dostat ti, kteří prokázali, že něčeho dosáhli, než šli do politiky. Ti, kteří umí naslouchat, kteří akceptují potřebu redukovat politický aparát, posílit nezávislost úřednického a justičního aparátu a zároveň uznají nezastupitelnou roli naší kultury, vědy a umění. Jen tak se může náš stát nevypařit.

Martin Jan Stránský
Lékař, vydavatel, pedagog, nezávislý zastupitel MČ Praha 1

Publikováno:

Lidové noviny

6.9.2013

aktualne.cz

9.9.2013

Kontakt

MUDr. Martin Jan Stránský

Národní 9, Praha 1

Kontaktní osoba:

Jitka Bayerová – asistentka

Tel.: 222 075 101

Copyright © 2024 All Rights Reserved.