2021 z pohledu neurofilozofa

Debata o roce 2021 začíná. Většina z nás věří, že nový rok nám přinese úlevu a postupný návrat k pravidelnějšímu životu. Otázkou ale je, jak bude ten život vypadat. Bude to návrat ke stejnému? Bude líp, či hůř?

Záleží na tom, jestli se poučíme z epidemie CoV. Zatím to nevypadá dobře. Začněme tím, že žádná pandemie nikdy nevznikla jen tak. Podmínky pro její zrod se vždy pečlivě připravovaly a vždy souvisely s tím, že lidé se začali chovat způsobem, který umožnil epidemii, aby situaci využila. Nejhorší pandemie lidstva – černý mor – zabil 50 % evropské populace a vznikl kombinací postupného přelidnění v městech a nedostatečných sanitárních opatření. Když se posuneme do moderních dějin, narazíme na koronaviry: SARS (2002 – 770 tisíc mrtvých), MERS (2102 – ke dnešku 850 tisíc mrtvých) a covid (méně než 1,8 milionu mrtvých). Pro porovnání je tu HIV (od 1981), který ke dnešku zabil 35 miliónů lidí. Každá z těchto virových pandemií vznikla tak, že virus „přeskočil“ ze zvířat na člověka, a to proto, že rostoucí populace lidstva se stále více vměšuje do přirozeného světa zvířat.

Jenže většinu lidí tohle vůbec nezajímá. Netopýry budou jíst a lesy se budou pálit. Za vším stojí lidská vlastnost notoricky upřednostňovat představy před fakty a racionálním myšlením a držet se zvyků a zlozvyků v zájmu pohody. Koneckonců, jsme k tomu vlastně evolučně vedení.

Jenže na rozdíl od předchozích pandemií je tahle covidová ve skutku jiná. Představuje totiž klíčové rozcestí mezi pádem naší civilizace a její záchranou.

Za vším stojí tři faktory, které se zrodily a sešly poprvé v lidských dějinách.

Tím prvním je radikální a masivní globalizace, při které celá planeta, veškeré korporace a národy začínají fungovat jako jeden celek.

Tím druhým je neúprosná digitalizace mezilidské komunikace, která prokazatelně odklání člověka od jeho přirozených neurologických a společenských schopností a vrhá ho do světa plochého myšlení, kde se problémy řeší virtuálně, nikoliv mezilidsky a osobně.

Tím třetím je fakt, že se to vše odehrává v nevídaném blahobytu. Poprvé v lidských dějinách se nacházíme v období, kde nás vskutku nikdo a nic nemůže ohrozit. Ale s tím zanikly skutečné existenční hrozby, které vždy nabízely reálnou perspektivu života samotného. Je veliký rozdíl řešit to, jestli nám hrozí, že zítra půjdeme do plynové komory, než řešit to, jestli si zítra koupíme nový iPhone.

Představy mají mnohem větší vliv na náš mozek, než jaký mají fakta. Ke dnešku (leden 2021) se (spíše kvůli představám než faktům) dotkla krize kolem CoV každého z nás. Covidem sice celosvětově infikoval 85 milión lidí a zabil skoro 2 milióny, jenže vzato z jiného úhlu pohledu to vypadá trochu jinak. Méně než 1 % světové populace se nakazilo CoV a méně než 0,02 % světové populace na to zemřelo. Pro porovnání, v roce 1918 nakazila španělská chřipka třetinu světové populace a zabila 50 miliónů lidí. Tehdy byla světová populace pětkrát menší než ta dnešní.

Život každého člověka je cenný. Nebýt opatření a restrikcí byl by počet nakažených a mrtvých vyšší. Co ale s už nesčetným a ještě rostoucím počtem lidí, kteří na základě restrikcí přišli o práci anebo o možnost lékařského zákroku, při kterém by se jim ulevilo? Co všechny ty sekundární nemoci a úmrtí, které zavinila anticovidová opatření? Co s drastickým nárůstem úzkosti a deprese? Co se šestinásobným nárůstem sebevražd? Co s rozkladem rodin a dětmi nuceně vehnanými do toxického světa digitální technologie a neosobní výuky?

Možná, že by mělo smysl přeci jen se pozastavit a zeptat, kam až jsme se během posledních dvaceti let dostali v ignorování evolučních priorit života. Ať se jedná o úmyslné tvoření nového viru v laboratoři, anebo probíhající likvidace bioprostoru mezi člověkem a vším ostatním na zeměkouli. Vznik pandemie CoV je logický a byl dokonce dávno předpovězen.

Současný stav kolem CoV vskutku nereprezentuje krizi kolem viru, ale je dokonalou metaforou myšlenkové a morální propasti deformace priorit, do kterého se lidstvo řítí. Je to cesta vměšování se do všeho, upřednostnění tvorby digitalizovaného robotického světa, cesta shonu za permanentním růstem všech čísel, ať se jedná o HDP, prodej škodovek, počet kreditních karet a dovolených v zahraničí nebo věk dožití.

V roce 2021 budou naši politici a média nadále probírat finanční scénáře a s nimi ty sociologicky spjaté. Vše bude prezentováno přes alarmující titulky s cílem nás nahnat k „návratu“ na cestu, po které jsme stádně pochodovali. Je to ale cesta, při které se demokracie a svoboda jednotlivce postupně otesává, kde politici a mocipáni systematicky útočí a rozebírají ústavy, kde stále užší skupina lidí kontroluje dnes nejcennější komoditu světa – přístup k informacím. Je to cesta, která má tisíce manažerů a expertů, poněvadž každý má právo do všeho kecat a každý to ví líp.

Ta druhá cesta je těžší a vyžaduje obrovský reset společnosti a jejích priorit. Je to cesta, která upřednostňuje návrat k evolučně danému tempu a ohledu na podmínky života, kde hlavním cílem je skutečné štěstí a cesta, která uznává nevyhnutelnost lidské smrtelnosti. Právě to poslední umožnuje to první.