Prostor pro zlepšení komunikace

Tato otázka má samozřejmě velice široké pojetí, které nelze jednoduše probrat. Každopádně jsou rozhodující okolnosti, při kterých smrt nastává – jestli je přirozená, očekávaná nebo ne. Tyto okolnosti vždy ovlivňuje věk umírajícího – smrt mladé matky z rakoviny, která za sebou ponechala mláďata působí mnohem emotivněji, než smrt devadesátileté babičky se stejnou nemocí.

Přesný moment kdy život „končí“ zatím žádná společnost jasně nerozhodla. Věřím, že je to otázka spíše individuelní. Každopádně, když se v otázce týkající se možného prodlužování života omezí možnost rozhodování pacienta či jeho rodiny, může nastat nejen zmatek, ale i tragédie. Extrémním případem je nedávný kolotoč v USA týkající se smrti paní Schiavo, která byla více než jedenáct let ve vegetativním stavu. Její manžel tvrdil, že mu jasně řekla, že by si v takovémto stavu nikdy nepřála být. Její rodiče ale zpochybnili manželovo tvrzení, a tak nastal soudní proces, který vedl až ke svolání nouzové schůze celého amerického kongresu. Pravicoví politici, včetně prezidenta Bushe, se pojili s církevními konzervativci ve snaze „bodovat“ u veřejnosti „záchrannou“ života, zatímco veřejnost každý den hlasovala do anket o tom, jestli se má paní. Schiavo odpojit od tekuté výživy. V Americe totiž nikdo nesmí umřít – pokud pacienti nemají tzv. „závěť o žití“, ve které jasně specifikují, že v případě beznadějné nemoci nechtějí, aby se jejich život zbytečně prodlužoval, plýtvají se miliardy dolarů, aby se jejich život o pár týdnů prodlužoval. V Americe, když devadesátiletá dementní babička dostane iktus s hemiparézou, nikoho nenapadne nezavolat sanitku. Naštěstí bere evropská společnost tyto otázky rozumněji.

Nicméně v naší společnosti stále existuje prostor pro zlepšení komunikace mezi pacientem a lékařem, zvlášť týkající se předchozího vyjádření ze strany pacienta ohledně jeho vlastní smrti. Občas je pohodlnější vrátit se ke stereotypickým zlozvykům, při kterých se s pacientem ani s jeho rodinou nikoho ze strany zdravotníků nebaví. Nikdy jsem totiž od doktora neslyšel stížnost, že rodina chtěla vědět příliš moc informací. Pouze naopak, že zemřel blízký v nemocnici a nikdo s rodinou nekomunikoval.

MUDr. Martin Jan Stránský, MD FACP

Publikováno:

Zdravotnické novinykvěten 2005

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.