Problém zdravotnictví? Plýtvání

Aby zdravotnictví fungovalo, musí se splnit tři podmínky: všichni hráči musejí být pod stejnou kontrolou, jejich financování musí být efektivní a vše se musí odehrát dle vize, která slouží jako cíl. Ani jedna z těchto podmínek se zatím nesplnila.

Letos se vybere 180 miliard pro zdravotnictví, tedy 18 tisíc korun na občana, v Evropě poměrově nadprůměrná částka. Není tedy potřeba zvýšit odvody či zavést příplatky. Řešení plýtvání peněz lze nalézt kombinací administrativních úspor a zeštíhlení systému.

Máme dvojnásobný počet lůžek na občana, než má Velká Británie a s tím nadbytečný počet lékařů. Nikde není stanoveno, co stát pokládá za „základní“ zdravotní péči. Jako první se musí určit, jaké služby má státní síť poskytovat, a upřesnit jejich umístění. Pouze to umožní další racionální úvahy týkající se možné privatizace státních podniků: v případě, že státní nemocnice je jediná v dané oblasti určitých služeb, musí zůstat pod státní kontrolou.

Systém financování zdravotnictví je ušit naruby: výdaje se neregulují. Odsouhlasená výše příjmů má být to, co určuje limit výdajů. Výdaje se musí regulovat na úrovni institucí, nikoliv přes „segmenty“ lékařské profese. Valorizace mají být na základě toho, co pojišťovny ušetří.

Koruna, bod, koruna – nesmysl

Pojišťovny, zvlášť VZP, existují v téměř nedotknutelném prostoru, přičemž odmítají poskytovat informace týkající se jejich financování. Jejich způsob hrazení péče systémem „bodování,“ kde se koruna přemění na bod a zpět na korunu, je byrokratický nesmysl. Devět celostátních pojišťoven znamená, že platíme za devět ředitelů a za jejich úřady. Vojákům ani důchodcům se neplatí přes devět institucí. Je čas převést vše do jednoho administrativního aparátu pod přímou státní kontrolou. Pojišťovny by měly mezi sebou konkurovat formou nabídky připojištění pro nadstandardní péči. Povinností státu je zajištění co nejvyššího standardu zdravotní péče pro všechny občany, nikoliv zabývat se její možnou stratifikací.

Státní síť se dále zlepší posílením soukromého sektoru: když se občan, který odvádí část mzdy státu na zdravotnictví, rozhodne, že přejde do soukromého sektoru, státní síť se odlehčí, přičemž v ní zůstanou peníze, což zlepší kvalitu služeb pro ty, kteří na ni spoléhají. K posílení soukromého sektoru stačí daňové úlevy a levné úvěry.

Největší podíl na růstu výdajů tvoří výdaje na léky, zvlášť na cizí. Existuje zbytečná byrokracie dělení léků na ty, které jsou hrazeny plně, částečně či nikoliv. Tuzemské a levnější léky (včetně případů, kde existuje pouze jeden lék na danou nemoc) by měly být plně hrazeny. Pokud chce pacient dražší lék, měl by ho zaplatit. Běžné léky proti bolesti, alergii, apod. by neměly být hrazeny státem a jejich prodej by měl být zpřístupněn.

Je na čase, aby se opravila krátkozrakost ministerstva a pojišťoven a začala se plošně hradit prokazatelně efektivní preventivní péče, jako je mamografie nebo očkování proti chřipce.

Jako občané nadále přistupujeme ke zdravotnictví socialisticky, ale s kapitalistickým očekáváním. Bráníme se změnám. Navštěvujeme svého lékaře šestnáctkrát do roka, polovina návštěv je pro obnovení receptu. Recept má být obnovitelný dle označení lékařem. Vesele kouříme dál, a tak vedeme v Evropě v rakovině plic. Mnozí lékaři stále „dojí“ systém a nezajímají se o to, aby se jejich počet v budoucnu snížil. Podléhají tlakům externích firem a předepisují předražené produkty.

Problém zdravotnictví dále souvisí s absencí osoby, která by srozumitelně předložila základní myšlenky, kolem nichž by se další rozhodnutí měla dít. I když se blíží další volby, a časový prostor pro změny je tak omezen, rozhodnutí premiéra(ů), kým obsadit ministerstvo zdravotnictví, je vzhledem k dopadům mimořádně důležité.

MUDr. Martin Jan Stránský, lékař, ředitel Polikliniky na Národní v Praze

Publikováno:

Lidové noviny18.10.2005

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.