Případ Ritalin

Při studiu postgraduální neurologie ve Spojených státech jsem byl v osmdesátých letech členem týmu, jehož úkolem bylo zmapování používání léku Ritalin u žáků  základních a středních škol. Průzkumem se zjistilo, že v určitých oblastech Spojených států byl tento lék předepisován  každému třetímu žáku.Studie měla obrovskou publicitu a rozpoutala jak veřejnou tak odbornou debatu, která trvá ve Spojených státech dodnes.

V České republice je Ritalin téměř neznámý lék. Ve světě se používá k léčbě dětí trpících takzvaným syndromem hyperaktivity. Prvním symptomy se objevují ještě dřív než začne dítě chodit do školy. Projevují se vnitřní neklidem, špatnou soustředěností, konkrétně neschopností dotáhnout úkol do konce, dítě nemá stání, neustále sebou šije. Naplno se symptomy rozvinou většinou až ve školní lavici. Syndrom je viditelnější u chlapců, kteří mají přirozený sklon k nápadnějšímu sebeprosazování, a to jak verbálně, tak fyzicky.

Dnes víme, že syndrom existuje ve formách nesmírně subtilních i dramatických.  Ve většině případů trvá celý život. S věkem určité symptomy mizí, jiné se naopak vyskytnou, například úzkost a deprese. Rovněž se ukazuje, že syndrom je téměř u poloviny pacientů prokazatelně dědičný.

Díky nejmodernějším výzkumným metodám byly zjištěny jisté jisté subtilní avšak konzistentní změny v částech mozku které kontrolují a regulují plánování, impulzivitu a soustředěnost. Jasně prokazatelné anatomické a anatomicko chemické změny tedy nechybí, syndrom skutečně existuje.

Výzkumy také prokázaly, že první fáze “dotváření” lidského mozku nekončí při porodu, ale trvá až do sedmi let věku dítěte, kdy se konečně vytvoří určitá spojení či sítě uvnitř mozku.  Teprve po jejich mikroskopické strukturalizaci a organizaci je člověk schopen chápat i takové pojmy jako smrt nebo láska. Náš mozek totiž začíná jako koncentrovaná skupina buněk, které se v děloze a po narození dále diferencují.  Nicméně, jejich vývoj a “cestování” jsou předem geneticky programovány.  Buňky skutečně cestují po určitých “trasách”  ke konečnému cíli v mozku.   Teprve tam se zapojují do sítě. V případě, že se tato buněčná migrace částečně pozastaví, může docházet k změnám registrovaní, plánování a zacházení s informacemi, které se dostávají v mozku do našeho vědomí.   U dítěte se tato dysfunkce  projevuje jako nesoustředěnost, nezájem, potíže se čtením, psaní a komunikací.

Znamená to, že důvody, proč dítě “neustále zlobí” a nesoustředí se, mohou být jiné  než si rodiče a paní učitelka myslí.  Řešení  “těžkých případů” tak vůbec nemusí souviset  liberálním či konzervativním přístupem k výchově, ale především může pomoci konzultace s pediatrem či neurologem. Hlavní část léčebné procedury tvoří standardní intervenční kroky, jako je například rozdělení úkolů do menších částí tak, aby se odpovídaly omezené lhůtě soustředěnosti dítěte. Ne všechny děti vyžadují farmaceutickou léčbu.

Tak jako mnoho jiný věcí i “případ Ritalin” prošel ve Spojených státech klasickým procesem “z extrému do extrému”. Byly doby, kdy lékaři předepisovali Ritalin na žádost každé matky, která přišla s tím, že její Jeníček ji zlobí.  Dnes už víme, že nejdůležitějším obdobím lidského života jsou roky od narození do první návštěvy školy. Je to vlastně logické – celý proces učení, každá naše zkušenost je reakcí na předchozí podněty. Ranné zkušenosti a především reakce na chování matky nejen předurčují další reakce dítěte v budoucnu, ale zároveň vyloučí jiné.

Publikováno:

Přítomnostprosinec 2005

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.