Právo na druhý názor – Psychicky uzavřené zdravotnictví

Být lékařem je povolání, které je spjaté s etikou profese, která slouží jiným. V tomto smyslu je povinností lékaře k pacientovi nabídnout názor (diagnózu, prognózu, alternativy, apod.), přičemž u pacienta stejná míra povinnosti přijmout tento názor neexistuje.

Bohužel v České republice v rámci systému-nesystému zdravotnictví a setrvávajících zlozvyků z minulého režimu možnost používání a získání druhého názoru ještě nezapadla do zavedené linie, která je uznaná jak lékařem, tak pacientem. V určitých případech přetrvává paternalistický vztah, při kterém na jedné straně lékař s pacientem nediskutuje a na druhé straně je pacient příliš submisivní. V zemích, které neutrpěly minulostí jako ta naše, je druhý názor v mnohem pohodlnější poloze. Co se týče komplikovanější léčby, např. při složitém neurochirurgickém zákroku, nebo léčbě zhoubného nádoru se druhý názor považuje za samozřejmost a dokonce i pojišťovny na něm trvají, pokud mají péči hradit. Nejen, že se jedná o upřesnění diagnózy, ale i o zavedení optimální komunikace a porozumění mezi pacientem a hlavním ošetřujícím lékařem.

Stejně tak je žádoucí, že i lékař sám iniciuje ověření svého posudku názorem nezávislým lékařem. V každém takovémto případě úcta a vděčnost k danému lékaři ze strany pacienta vždy stoupne, nikoliv klesne.

Z různých důvodů je naše zdravotnictví stále postiženo určitou uzavřeností. Tato uzavřenost vychází z minulosti a je převážně psychická – jejím zdrojem je určitá dávka ješitnosti.

Negativní reakce na žádost pacienta o poskytnutí druhého názoru, či odmítání žádosti pacienta o kopii vlastní zdravotní karty, nebo o zapůjčení RTG se slovy, že si to „nemůže brát,“ že to „patří“ nemocnici, vše pramení ze stejného zdroje. Přitom takový přístup jen posiluje pacientovu frustraci a podporuje zlozvyk zdravotnického systému, který stále funguje na základě jednotlivých samostatně existujících „škatulek“ a nikoliv jako homogenní celek s jednotnou profesionální úrovní.

Jsem pevně přesvědčen, že u těch lékařů a pacientů, kteří mají mezi sebou dobrý vztah, k možnosti druhého názoru přistupují obě strany otevřeně a korektně. Problémy mohou vzniknout jen tam, kde lékař plně neplní etiku svého povolání.

MUDr. Martin Jan Stránský, MD FACP

Publikováno:

Zdravotnické noviny3.6.2005

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.