Krize zdravotnictví

Mnozí říkají, že se rozpadá systém zdravotnictví. Není to tak. Systém zdravotnictví totiž přestal existovat po revoluci. Místo něj bylo v devadesátých letech dovoleno, aby se rozmnožily zdravotnické pojišťovny a aby hlavní aktéři ve zdravotnictví – pojišťovny, lékaři a nemocnice, se ocitli v pozici, při které byly nuceni vystupovat tak, že museli hájit vlastní zájmy, aby pokračovali dál. Tedy místo toho, aby vskutku existoval nepřetržitý sociální „systém“, máme dnes situaci, při které se každý z hlavních aktérů chová tak kapitalisticky, že by dostal zlatou medaili od pana Rockefellera.

Zmíněná spolupráce, při které jednotliví hráči pracují pro to, aby poskytovali homogenní péči, je realizovatelná pouze při splnění tří podmínek: všichni hráči musejí být kontrolovaní jedním úřadem či šéfem, jejich účtování a financování musí být průhledné a optimální obraz systému musí být alespoň znám tak, aby sloužil jako cíl. Ani jedna z těchto podmínek neexistuje. Místo toho pojišťovny, zvlášť VZP, existují v téměř nedotknutelném prostoru, přičemž dokonce odmítají poskytovat veřejnosti informace týkající se jejich financování našimi penězi. Situace je navíc zbyrokratizována nesmyslným systémem „bodování“, dle kterého hradí pojišťovny zdravotní péči. Proč se za zdravotnické služby má přejít z koruny na body a zpět na koruny? Dále to, že vůbec existují poštovny, je nesmysl – když stát hradí veškerou zdravotní péči, proti komu/čemu se máme „pojišťovat“? Místo mnoha pojišťoven a duplicity služeb (platíme za osm ředitelů, úřadů atd. místo za jednoho) má existovat pouze jeden administrativní aparát/účetnictví pro zdravotnictví, který by se řídil jednoduchým pravidlem, že výdaje zdravotníkům a institucím nesmějí přesáhnout jejich příjmy.

Na závěr tu chybí klíčová koncepce, která zohledňuje nejen to, že česká návštěvnost lékařů je největší v Evropě a že máme přebytek jak zdravotníků, tak nemocnic, ale která zároveň mapuje optimální síť a umístění služeb na mapě republiky. Tím by se například mohlo racionálně uvažovat o otázce možné privatizace (tedy vypadnutí ze státní sítě) nemocnice – je nemocnice jediná v daném rajónu, která poskytuje nezbytné služby? Pokud ano, musí zůstat pod státní kontrolou, pokud ne, lze ji „pustit.“

Je třeba si uvědomit, že ke všemu přispěje posílení soukromého sektoru ve zdravotnictví. Když se občan, který nadále platí zdravotní pojištění státu, sám se rozhodne nepoužívat státní síť, ale soukromou, státní síť bude mít stejné peníze, ale míň pacientů, což zlepší kvalitu služeb pro ty, kteří se na síť nadále spoléhají.

MUDr. Martin Jan Stránský

Publikováno:

Pražanříjen 2005

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.